Jsou to dva týdny, co Cape Epic skončil. Do cíle dorazilo 522 týmů ze 620, které začaly. Až na pár výjimek to byl těžký boj pro všechny. Trpět ale nemuseli jen řidiči, nebyl to zrovna výlet na dovolenou pro materiál. S bratrem Sebastianem jsme na samotném druhém stupni úplně spotřebovali dvě nové sady brzdových destiček spoustou bláta a naše odpružené vidlice od té doby čekaly na důkladné vyčištění interiéru. Dříve téměř kompletně obnovené hnací ústrojí je také pryč a všechna ložiska jsou hrubá. Může za to především jemný písek, který se dostane všude, zvlášť když je mokro.
Celkově vzato jsme letos měli na jihoafrické poměry překvapivě málo slunce. Ale nebylo to tak zlé. 40 stupňů Celsia bez jakéhokoli stínu rozhodně nejsou dlouhodobě nijak zvlášť příjemných. Občasné přechody přes řeku by byly mnohem příjemnější. Ale opravdu zábavné to bude, až když už nemůžete projet řekou, ale musíte si vzít kolo na rameno a doufat, že neuvíznete v další bahně. Naštěstí pořadatelé zvolili trasu co nejsvědomitěji a nebezpečná místa byla dobře označena. Jen pár po kolena hlubokých roklí způsobených vydatným deštěm trochu překvapilo a poslední den byl na programu delší povinný úsek skluzu na velkých oblých kamenech - díky dešti nelehký úkol.
Překvapivě jsme byli po celý závod ušetřeni větších defektů. Stačilo dvakrát slézt z kola, abychom napumpovali vzduch. Pneumatiky s extra ochrannou vrstvou proti propíchnutí plus spousta mléka tady opravdu stály za to. Čas od času jsem měl problémy s malým řetízkovým kroužkem. Od třetího dne se řetěz dost často zasekává. Na poslední etapě jsem musel jet všechno s velkým řetězovým kroužkem. Stoupat strmé nájezdy na frekvenci padesátky mě bohužel nebaví. Ale nakonec jsme to zvládli. Zejména proto, že na rozdíl od mnoha jiných týmů jsme to měli docela snadné. Nikdy jsme nemuseli sedět na kole déle než šest hodin a zatímco jsme se sprchovali, jedli a spali, týmy za námi stále bojovaly o časový limit. Neumím si představit, že bych každý den seděl osm až jedenáct hodin na kole. Respekt pro všechny, kteří tuto zkoušku přesto provedli. Musím poděkovat především svému bratrovi, který na mě po celý závod čekal, táhl mě a motivoval. V cíli poslední etapy jsem byl moc rád, že to mučení konečně skončilo. Byla jsem dost vyčerpaná a unavená. Přesto to byla dobrá zkušenost otestovat své limity.
Navíc je vždy zajímavé poznávat jiné kultury. V Jižní Africe chodí hodiny trochu jinak než u nás. Ve dvou dnech, které jsme měli po Cape Epic před zpátečním letem, jsme navštívili Mys Dobré naděje a vystoupali na Stolovou horu. Nahoru jezdí také vlak, ale vydat se po strmé cestě bylo lepší a mnohem rušnější rozhodnutí.
Jsem zpátky v Německu už dobrý týden a půl. Naštěstí je i tady pěkné počasí. Mezitím jsem se docela zotavil a včera byl opět na programu druhý silniční závod sezóny.