Po sedmi týdnech závodění v Evropě nastal konečně čas odletět do Států na buřty a páté kolo EWS. Ještě více vzrušující bylo jet do Denveru a vyzvednout naše dlouho očekávaná nová kola od Yeti. Jsem si na 99 procent jistý, že většina lidí, kteří to čtou, ví, že Colorado byla naše první jízda na nových motorkách. V posledních letech jsme jezdili na prototypech i mimo ně, ale tohle byly první z jejich série a byla to láska na první pohled. Postavili jsme kola a měli pár dní na testování kol, než jsme vyrazili do Winter Parku.
Winter Park je jen 90 minut od Denveru, takže jsme naštěstí nemuseli cestovat celé dny, abychom se sem dostali. Vím, že někteří lidé si myslí, že jsme měli výhodu domova, protože Yeti je místní skvělý, ale já jsem z Austrálie, Rosara je z Nového Zélandu a Richie je z Connecticutu, což odpovídá 40 hodinám jízdy. Ve Winter Parku jsem byl předtím jen dvakrát, takže jsme v závodě neměli velkou výhodu. Když jsme však ve Francii a jezdíme po stezkách, které Francouzi znají léta, nikdo nenaznačuje možné výhody.
Myslím, že největším důvodem, proč se mi ve Winter Parku tak dobře jezdilo, byla skutečnost, že jsem v Coloradu za posledních deset let strávil hodně času a terén je zde velmi podobný. Nemám tedy problém jet na volném štěrku a proklouznout do každé zatáčky. Naučil jsem se hospodařit se svými silami a nesfouknout na začátku etapy všechen prášek, abych se vzadu zadýchal...ale dost, pojďme na věc.
Pátek – 1. a 2. etapa
První a druhá etapa byly poměrně náročné na bike parky a měly několik velkých skoků, pěkné bermy a plynulou, přirozenou část. Na rychlostních zkouškách nebylo nic opravdu náročného, a tak bylo důležité držet rychlost, zejména v zatáčkách. Dvě etapy byly rozhodně zábavné, i když byly závodně extrémně fyzicky náročné. Ale byli jsme skoro 11000 XNUMX stop nad nulou a i normální chůze tady byla zatraceně těžká.
Před první etapou jsem byl dost nervózní, protože jsem věděl, že mi trať vyhovuje. Cokoli jiného než vítězství by zde bylo zklamáním, takže jsem na sebe vyvinul velký tlak. Jel jsem dobře, ale měl jsem problémy se šlapáním. Pokaždé, když jsem šlapal do pedálů, zkolaboval jsem a byl jsem vyčerpaný. Nakonec jsem zajel dobrý čas a ubral jsem 20 sekund od ostatních 14 nejlepších jezdců. Ale byl tam jeden jezdec, o kterém jsem věděl, že by mohl překonat můj čas. Nebyl to nikdo jiný než můj spoluhráč Richie Rude. Richieho rychlost v zatáčkách je neuvěřitelná. To v kombinaci s tratí, která vyžadovala, abyste byli fyzicky silní, z něj udělalo skvělého uchazeče. A tak se také stalo. Překonal můj čas o vteřinu, takže jsme byli první a druzí.
Druhá etapa šla o něco lépe a moje tělo se cítilo lépe. Měl jsem menší incident na stezce, když mi v zatáčce sedla veverka přímo na linii. Samozřejmě jsem hned dupl na brzdu, abych malého kolegu nepřejel. Vtipná událost, ale krátce jsem zapomněl, že jsem byl na měřeném závodě..haha.
Richie byl v plamenech a také zajel nejlepší čas na druhé etapě, následovaný Yoannem Barellim. Byl jsem třetí a tak jsme s Richiem byli po prvním dni ve vedení
Sobota – etapy 3, 4 a 5
Sobotní etapy byly všechny mimo bikepark a byly velmi přirozené. Třetí etapu „Horská koza“ jsme jeli již loni, ale dlouhá šlapací sekce z loňského roku byla zcela odstraněna, takže jsme začali teprve tam, kde se věci skutečně rozjely. Je zde úsek stezky s názvem „Rock Rotor“. Nikdy jsem přesně nevěděl, který úsek stezky to má být, a vždy jsem měl štěstí, že jsem to bezpečně prošel.
Tentokrát jsem si to poprvé opravdu uvědomoval, ale dobře jsem to prožil a cítil jsem se dobře. Při brzdění do další zatáčky mi páka zadní brzdy zajela až na řídítka a bylo slyšet, jak kotouč drhne o třmen. Během následujících pěti minut to začalo být docela zajímavé, ale dobře jsem dojel do cíle a vyhrál jsem etapu o více než sedm sekund. Richie byl druhý.
Čtvrtá a pátá etapa byla na trase, kterou ještě nikdo nejel, a byla to desetiminutová jízda, která byla rozdělena na dvě části. Můj brzdový kotouč byl pěkně otlučený a Spider se na jednom místě zlomil. Na tomto místě musím poděkovat všem jezdcům, kteří mi pomohli vše zařídit, abych mohl jet etapy. Kotouč byl stále ohnutý a brzdová páka při každém brzdění pulzovala, ale teď jsem to musel projet. Jel jsem pěkně zpackanou jízdu, ale dokázal jsem vyhrát svůj druhý závod. Richie byl opět druhý, takže jsme oba měli dva nejlepší časy a byli až o jednu sekundu.
Pátá etapa byla poměrně dlouhá a měla spoustu zatáček. Všechno to vypadalo stejně a já si pamatoval jen pár míst. Někdy jedete opravdu dobře, i když nevíte, co čekat. Musíte se tedy mnohem více soustředit, protože pokud to neuděláte, vyletíte. Dobře jsem hospodařil se svou silou a jel jsem perfektně, dokud jsem dvě minuty před koncem nezajel příliš rychle do pravé zatáčky a směl jsem sežrat hlínu. Rychle jsem se vrátil na motorku a dal vše, abych svou chybu napravil.
Čekala nás 15 minutová prohlídka výběhu a já byl zvědavý, jaký budu mít čas. K mému překvapení jsem byl nejrychlejší i na jevišti. Richie na etapě také spadl, ztratil na mě 19 sekund a zajistil mi pohodlný náskok na finálový den.
Neděle – etapa 6 a 7
Šestá etapa byla zvláštní. Byl velmi těžký na pedály, ale měl také několik zábavných částí a těsných zatáček, kde bylo důležité nést hodně rychlosti. Chtěl jsem do toho dát všechno a prodloužit svůj náskok, abych poslední etapu zvládl docela snadno. Abych to zkrátil: přesně to jsem udělal a v cíli jsem byl úplně na podlaze. Krátce před cílem však byli oba jezdci varováni před pádem.
Brittany Clawsonová špatně spadla a museli jsme zpomalit. Jakmile jsme však skončili, dali jsme znovu všechno. V cíli jsme byli chvíli jen čtyři. Nohy se mi ještě třásly tou námahou a najednou nám bylo řečeno, že ostatní jezdci nehodu nemohou překonat a že budeme muset jet etapu podruhé. Po devítiminutovém sestupu, ve kterém jsem ze sebe vydal vše, co jsem měl, mi teď řekli, že musím udělat to samé znovu...
Čtyři jezdci, kteří již prošli, měli nyní velkou nevýhodu. Abychom byli spravedliví, jeli jsme zase všichni. Nohy jsem měl jako pudink, ale zatáčky jsem tentokrát bral mnohem lépe a zvládl skoro stejný čas jako předtím. Etapa vyšla na mě a můj náskok byl nyní neuvěřitelných 41 sekund s jedinou etapou před námi.
Sedmou etapou byla trať Trestle Downhill. Byla prošpikovaná kameny a mnoha dalšími technickými překážkami. Jel jsem pohodový běh a chtěl se vyhnout defektu. Můj náskok by měl stále stačit a tak jsem se dokonce zdržel šlapání. Projel jsem cílem a věděl jsem, že jsem vyhrál. Aby tomu bylo třešničkou na dortu k celému víkendu, Richie vyhrál poslední etapu a skončil druhý. Rosara také odjela svůj nejlepší závod roku, skončila pátá, takže víkend byl pro tým perfektní.
Lepší výsledek jsme si nemohli přát. Nová motorka byla teprve představena a už jsme brali první a druhá místa...všechno se zdálo příliš dobré na to, aby to byla pravda. Byli tam také Conroy a Hoog, velcí šéfové Yetiho, a kdyby tam bylo pódium pro nejlepší party, určitě bychom byli na prvním místě.
Nastavení kola
Rám: prototyp YETI SB6c
Vidlice: FOX 36 Float 2015, osa 15 mm, zdvih 160 mm, 70 psi
Tlumič: FOX Float X, 170 psi
Kola: náboje DT Swiss 240, paprsky Aerolite, ráfky EX471
Pneumatiky: Maxxis 2.3 Minion DHR2 EXO 3C 26/29psi
Kliky: Shimano XTR 170 mm s měřičem výkonu Stages
Brzdy: Shimano XTR m987 páčky, Saint Calipers, 180mm Freeza kotouče
Přehazovačka: Shimano XTR Shadow Plus
Řazení: Shimano XTR
Pedály: Shimano XTR Trail
Kazeta: Shimano XTR 11-36
Řetěz: Shimano XTR
Řídítka/Představ: Renthal Fatbar Lite Carbon, šířka 740 mm, představec Renthal Apex 50 mm
Sedlovka: Thomson Elite Dropper
Vedení řetězu: E-13 Carbon LG1
Převodník: E-13 36t
Fotografie: Sebastian Schieck
Zanechat komentář