Všechno to začalo velmi brzy – v 6:00 – právě se rozednilo a hned od začátku bylo opravdu rušno. Místo po hlavní silnici jako dříve, jelo se centrem Tannheimu a poté po cyklostezce do Gränu, když se opět najel na hlavní silnici. Na 2. pozici jsem touto pasáží prošel dobře a ostatní jezdci týmu také dobře projeli.
Jakmile jsme dojeli do Pfrontenu, byli jsme náhle vedeni na úzkou cestu vpravo. Prach, kameny, shon - nejdřív mě to nic nenapadlo, ale když asi po 2 km před námi zastavila 3 vozidla a 5 motocyklů vpředu, bylo jasno: "Konec na místě!" Po krátkém zmatku jste viděli ostatní cyklisty projíždět hlavní ulicí a to, co následovalo, byla pravděpodobně největší show na cyklistickém závodě, jakou jsem kdy zažil!
Nejméně 200 řidičů brázdilo neposečenou, mokrou louku směrem k hlavní silnici! Na mokru se nedalo brzdit, potok se musel přeskakovat a bahnitý "Mechová zóna" nechat projít. Pak jděte pod bariéru a následujte spěchající smečku. V důsledku toho bylo pole znovu srolováno zezadu. Ve vzduchu byl téměř cítit adrenalin: výkřiky, smích, úleva a 400 wattů na tachometru.
O 10 kilometrů později byla situace „napravena“ natolik, že zbylo jen cca 50 řidičů. "top skupina" byli napřed a pak se docela procházeli dolním Lechtalem. Na Hahntennjoch se to náhle změnilo, ale v Bschlabs byli všichni dohnáni a "Elita" mezi nimi. Do průsmyku jsme dojeli ve 2 skupinách po cca 10 jezdcích. Na sestupu jsem byl hned sám, protože jsem si chtěl naplnit láhve u fontány v Imstu, když už se tam stejně zastavil čas. Trvalo to rozhodně více než minutu, než přišla nyní dvacetičlenná skupina.
Tak to pokračovalo – hlemýždím tempem – až se Schönwiesovi 4 jezdci dokázali odtrhnout. Poté, co tam byl Andi Traxl, Emanuel Nösig trochu využil svých pomocníků a tak se proti protivětru jelo do St. Anton. Skupina se rozpadla na Arlbergu, 4 byli těsně před - jeden z nich už byl dost blízko na dotek, za ním 7 pronásledovatelů. Na Flexenpassu se to zkomplikovalo - 2 jeli za skupinou, jeden zaostával - každopádně to byla dlouhá doba "lov" a krátce po Warthovi zase všechno (12 mužů) pohromadě.
Šlo se tedy z kopce údolím Lech v extrémním protivětru a pak na cyklostezku u Holzgau. Nejdřív jsem si myslel, že důvodem objížďky je asi vesnická slavnost, ale to "vedlejší výlet" měl pocit, že to nemá konce. Projeli jsme tam rychlostí 40-50 km/h poté, co se odtamtud pokusil odtrhnout německý elitní jezdec ze všech míst. Moje krátká modlitba byla zjevně vyslyšena, když jsem se po něčem, co mi připadalo jako nekonečná jízda, vrátil na cestu a tak "bezpečná půda" měl pod pneumatikami.
Tak se vrátil trochu klidu a "neomluvný" Outlier byl obnoven. Podle očekávání přišlo předběžné rozhodnutí až na Gaichtpass. Nejprve zaútočil mladý Markus Freiberger a dotáhnout ho dokázali pouze Nösig, Di Salvo a o něco později Andi Traxl. Za mnou a Thomasem Gschnitzerem bojovali, aby mě dohnali, zbytek buď cucal, nebo opravdu nenásledoval. Tedy říci "jak by to mělo být", byl pořádný sprint o zlatý ananas a v křivolaké cílové rovince mi chyběly síly i vůle jít dál.
To udělala vedoucí skupina – i když nedobrovolně „vybrzděná“ ředitelem závodu. Zvítězil Ital Di Salvo před Traxlem, Nösigem a Freibergerem. Se svým sportovním výkonem jsem byl vlastně do značné míry spokojený, ale nakonec to byla spíš věc mysli, protože po arytmickém průběhu závodu bylo pro všechny těžké být v závěru opět plně koncentrovaní.
Zanechat komentář