Dnes bylo velmi brzy vstát, popadnout svých sedm věcí a spěchat pěšky na přestupní plochu. Pak jsme se nasnídali v autobuse a vychutnali si espresso v Conegliano, vyzvedli kolo, odevzdali zavazadla a jídlo uložili do Mavic Auto. V 9:00 zazněl startovní výstřel a vše se rozjelo. Na startu je především spousta amatérských jezdců, převážná část pole je, podobně jako v La Marmotte, na silnici spíše pohodová a pro tyto jezdce je takový etapový závod neskutečnou výzvou, německy mluvící jezdci byli pouze několik na začátku, hlavně angličtina a francouzština.
Zcela jinak v přední části hřiště. Kromě Nica jsem před dnešní etapou nikoho neznal, na Haute Route není startovní listina. Passo san Boldo se každopádně dostalo na věc a otestoval jsem i konkurenci na špici. Po stejně technickém sjezdu do Tirchiany (který znám z GF Bellunese vloni) a přivítání se s přáteli Stefanem a Paolem ze strany silnice jsme pokračovali – stále do kopce údolím přes Sedico – Agordo a Alleghe.
Spousty se valily zpět údolím a cestou do Alleghe bylo v první skupině minimálně 100 jezdců. V prvních rampách po Caprile jsem si všiml, že mi to jde opravdu dobře a po znalosti stoupání z loňského focení v Alta Badii jsem dokázal perfektně hospodařit se svými silami. Neukázal jsem tedy žádné slabiny a provedl tři ostré útoky, abych zjistil, který z jezdců, o kterých jsem nevěděl, má co na sobě. Se dvěma muži na zadním kole jsme pokračovali, zbytek byl jasně distancován. Ani jeden z nich nechtěl jít do čela, a tak jsem čekal, až po krátkém rovinatém úseku, kde Passo Giau opravdu začíná, znovu zaútočit.
Po skončení měření času na vrcholu průsmyku nebylo co ztratit a první kilometr jsem jel s nožem v zubech. Teprve pak první z těch dvou praskl, druhý působil naprosto uvolněným dojmem, zatímco jsem se potýkal. Vzpomněl jsem si na loňskou noční můru Endura a znovu jsem zrychlil, až můj druhý společník musel vzdát také. Od této chvíle jsem bojoval hlavně sám proti sobě! Mezera se téměř nezvětšila a nějak mi došel benzín. The nouzový gel trochu kompenzováno, ale posledních pár kilometrů bylo opravdová pecka! Napadly sněhové plískanice a rychle se rozvinuly v opravdové krupobití, pneumatiky křupaly jako na zasněžené silnici.
Ani jednou jsem se nerozhlédl, jen jsem bojoval proti větru, chladu a každé vteřině, kterou potřebuji jako rezervu na další dny. Nahoře jsem byl úplně prázdný, nemohl jsem skoro zabrzdit a naštěstí mi hned předali bundu z Mavic Auto, která mě sledovala z Flame Rouge. Sestup už naštěstí o ničem nebyl a jakmile jsme dojeli do Cortiny, opět vysvitlo sluníčko!
Po cateringu, masáži, briefingu, předávání cen a sauně teď píšu a jsem moc spokojená s tím, jak to dneska dopadlo. Trvalo to dlouho, ale první výhra v sezóně mi dává opravdovou vzpruhu. Jak se nalíčím v dalších dnech, se rozhodne zítra na startu. Abych měl šanci vyhrát den v Meranu, musel bych zaútočit brzy a jet celou etapu sólo. S královskou etapou s horským dojezdem v průsmyku Gavia to může být docela vyčerpávající taktika – ale více se dozvíte zítra po závodě.
Od zítřka to bude opravdu těžké, každodenní start v 7:00, přímo nahoru na Falzarego, dále přes Prodoijoch a Karerpass; na závěr vysokorychlostní sjezd Eggentalem, nekonečný rovinatý úsek z Bozenu do Meranu, kde na mě čeká Alexander.
Zdravíme z Cortiny d'Ampezzo, uvidíme se zítra!
Zanechat komentář