Minulou neděli odstartovala malá skupinka z týmu GREEN'N FIT na legendárním Ötztalském cyklomaratonu. Marion Wittler, Tim Take a také Betty Gerke a Marc Loew absolvovali 238 kilometrů a dobrých 5500 výškových metrů pod BMC. týmové stroje.
Od ní velmi osobní Otzi hlásí tentokrát Betty a Marc:
Poté, co jsme se s Betty rozhodli projekt spustit Otzi V roce 2014 začal náš trénink Giro Delle Dolomiti a dva maratony přímo u dveří. Věděli jsme, co přijde.
Ve čtvrtek večer jsme tedy sbalili kola do auta. 8kilometrová cesta nakonec začala v pátek ráno v 750:XNUMX – taková, kterou nechcete nutně zažít dvakrát. Betty strčila naše telefony do tašky a najednou si uvědomila, že láhev od koksu, která v ní také byla, vytekla. Naše telefony dostaly pořádnou sprchu.
Cestou nás předběhlo další zlo. Servočerpadlo se přehřálo a museli jsme si dát pauzu na čerpací stanici. Po zavolání do autoservisu čerpadlo opět běželo samo - zvláštní. Cestou jsme se snažili oživit mobily. Bohužel toto bylo zbytečné.
Naštěstí jsme měli na přístroje ještě záruku a v Ulmu nám v obchodě pomohli.
Zatímco Betty čekala před obchodem s motorem na volnoběh, skočili jsme do obchodu, kde mi prodavač resetoval telefon zpět k životu. Pak se šlo do Söldenu.
Po příjezdu do hotelu byl čas vybalit věci. Bohužel jsme si všimli, že jsem doma zapomněl pedály Betty. Po check-inu jsme šli na večeři a pak jsme se potkali s Dominikem Hofeditzem z Kasselu, popili pivo a udělali pořádnou tečku za tímto chaotickým dnem.
Po snídani byl čas uspořádat pedály a hledat Saschu, který mi přivezl sadu kol DT Swiss. Tentokrát předání proběhlo hladce. Ještě jednou díky za to a samozřejmě za Bettyiny náhradní pedály.
Když jsme si vyzvedli ostatní dokumenty, potkali jsme mnoho známých a přátel. Odpoledne jsme se vlastně chtěli ohřát, ale přesně po 3,78 kilometrech nás zastavil déšť.
Po večeři jsme šli spát ve 22 hodin, protože noc měla skončit ve 4 hodiny ráno.
A bylo to tak: vstát, sprcha a v 5 hodin snídaně. V závodním oblečení GREEN'N FIT jsme pak kolem 5.45 hod. vyjeli na start, kde jsme s 5000 dalšími šílenci čekali na sirénu. Přesně v 6.45:XNUMX konečně vrtulníkový doprovod odstartoval směrem na Ötztal.
Krátce před výstupem na Kühtai jsme si sundali bundy a návleky na ruce. Do Kühtai jsme dorazili velmi uvolněně po 2 hodinách jízdy. Jakmile jsme byli na vrcholu, bylo na čase se v teple sbalit a vydat se směrem na Innsbruck. Sjezd byl naštěstí suchý a na silnici nebyla žádná zvířata.
Při výstupu jsme se pak spojili s několika skupinami a cestou potkali naši Marion, slečnu Marathon. Brennerský průsmyk jsme tedy převálcovali ve větší skupině. Nick Nagel s přítelkyní Petrou Köhler už na nás čekali při výstupu na Jaufpass. Po krátkém povídání jsme opět nasedli na kolo a vydali se nahoru Jaufenpass.
Po další krátké zastávce už Betty najednou nemohla šlapat. Musela tedy nakonec ujet ještě pár kilometrů na jedné noze, než nám služba mohla pomoci.
Na vrcholu Jaufenpass jsme se opět převlékli, něco snědli a vydali se směrem k Timmelsjoch. Najednou pršelo. Zpomalili jsme. Na Timmelsjoch nás čekala hrůza: nepřetržitý déšť a mrazivá zima. Takže všechno, co Betty a já milujeme na cyklistice. Moje motivace byla nulová. Od této chvíle jsem se plně soustředil na nadávky.
Nahoře na průsmyku jsme se převlékli do dříve odložených věcí, než jsme se posadili do sestupu pomaleji než voda, která stékala po silnici. Ten déšť je abnormální, říkal jsem si, když jsme se plížili k Söldenu rychlostí 30 km/h. Když jsme dorazili do cíle, byli jsme úplně zmrzlí. Zde opět 1000 díky Alexi Bauerovi za přikrývky.
Pak jsme spěchali do hotelu se osprchovat a vykoupat rozmrazit.
To bylo na sen docela dost práce.
Zdravím Betty a Marca
Zanechat komentář