Ani nevím, kde začít – minulý týden bylo tak rušno. Možná je to téma pro další příspěvek na blogu.
Na letošní Ötzi jsem každopádně startoval velmi motivovaný, ale také handicapovaný zánětem v koleni, který mě poslední dny trápil. Před startem jsem byl dnes poprvé bez bolesti a modlil se, aby to tak zůstalo. Ötzi ještě nikdy neměl tak silné zastoupení a zejména Italové chtěli, aby Roberto Cunico obhájil titul. Na startu bylo sucho a relativně teplo. Zřídkakdy to bylo tak hektické až k Ötzovi, ale musel jsem se svléknout a dostal jsem se dostatečně daleko na křižovatku.
Kühtai mi šel dobře – dole pod Wernerem Weissem (ITA/Veloclub) a Carlo Muraro (ITA/Beraldo) letěli – pole jelo konstantním tempem a držel jsem se dobře, i když ne bez bolesti – ale i tak. Na Kühtai jsem trochu ztratil kontakt, ale naštěstí jsem se vrátil do Kematenu a ve 30členné skupině se všemi oblíbenci jsem měl čas na druhou snídani a svlékání. V průsmyku Brenner předskočili tři jezdci, Zanetti (ITA/Veloclub), Manuel Schreiber (AUT) a Bart Bury (BEL), přičemž mnozí je opět doháněli zezadu.
Hlavně Ludewig byl hodně nervózní a Beraldo nemusel jet ani metr ve větru. Člověk měl pocit, že polovinu pole tvoří Italové, všichni jezdí za Cunico. Na posledních rampách na Brenneru to začalo být opravdu vážné – zasekl jsem se, kolena se mi lámala. Ale pak zase klid a pohoda až do vjezdu do Jaufenu.
Neuběhlo ani 500 metrů, než Cunico poprvé odstřelil - Nösig a 10 Italů za mnou, byl jsem na limitu, ale znovu jsem to dohnal, pak krátká pauza a druhý útok Cunico - nikdo na něm, znovu zastavil . Cunicova třetí rána pak byla rozhodující - ani jedna se nesnažila následovat - odtud osamělý závod pro malého muže z týmu Beraldo. Byl za tím tuhý boj ve stíhací skupině, kterou brzy tvořilo pouze 9 jezdců.
Nösig, Rubisoier, Ludewig a já - zbytek Italové! Bylo to velmi arytmické a vyžadovalo to hodně síly, abych držel krok s neustálými útoky - byl jsem úplně na limitu a skoro jsem to musel nechat roztrhnout nahoře. Ale cítil jsem se dobře – ostatní trpěli také a chytili jsme všechny úniky kromě Zanettiho. V mlhavém sjezdu z Jaufenu jsem byl hned zase vepředu a všechny předjel - nic jiného bych si nepřál, než jet naplno a svést souboj na dálku s Cunicem o vítězství - bylo mi fakt horko!
Ale moje koleno nehrálo! Vysoké zatížení na výjezdu ze zatáčky nebylo možné, výsledkem byly první křeče a bolesti. Cítil jsem se jako pták s přistřiženými křídly. Takže jsem byl nucen řídit gemütlicher dolů – skupina v závěsu.
U vjezdu do Timmelsjoch jsem se opravdu snažil postavit na nohy, ale od Moose to šlo zase dobře a byl jsem skoro hrdý, že jsem stále v této prominentní skupině poté, co jsem se loni musel vzdát těsně před Moosem. Z Moose se Italové opravdu zvedli, skupina se rozpadla a vepředu byli Nösig (AUT/Sporthütte), Bertuola (ITA/Beraldo), Lombardi Tiziano (ITA/Vloclub), Tommaso Elittrico (ITA/Calcagni) a já.
Cunico měl čtyři minuty náskok, Zanetti jen o jednu víc, takže snadný kořist! Ještě před rovinatou sekcí ztratil Elittrico kontakt, Manu a já jsme uvízli za dalšími dvěma Italy na posledním žlábku. V bytě pak krátký odpočinek, občerstvení Schönau a krátká domluva mezi mnou a Manu, jak bychom mohli ty dva Italy dostat dolů. Útoky na opotřebování byly naším receptem, ale museli jsme se tam nejprve dostat.
Věci se pro mě zlepšovaly a zlepšovaly, a tak jsem si po Gasthof Hochfirst pořádně prohlédl Italy – samozřejmě s Manu na zadním kole. K mému velkému překvapení byla Bertuola okamžitě pryč, ale Tiziano byl velmi silný - čelil mému útoku a odtud to pro mě byla jen agónie! Přilepil jsem se na jeho zadní kolo, zatímco Manu ho bohužel musel nechat o něco později prasknout. Zanetti byl dlouho předjížděný – boj o stupně vítězů byl v plném proudu.
Stále jsme dostávali informace od Othmara Peera a ředitele závodu, ale bylo mi to jedno, Tizianovo zadní kolo bylo jediné, co mě zajímalo a vzdálenost k Manuovi, který po nás šel jako parní stroj a nevzdal se. Tizino jel vše zepředu, já na doraz - Manu 30 sekund pozadu. Z tunelu to s šlachovitým Tizianem skončilo, nemohl přes moje kolo a tak jsem se mu ve sjezdu odtáhl. Na pultovém stoupání to bylo všechno nebo nic - Tiziano za ním v zoufalství a přesně tak, jak jsem to chtěl: lahůdka pro spěchajícího Manuela.
Závodní situace dolů na Zwieselstein mě totálně zdrtila, samozřejmě na limitu - moc toho nezbývalo a nohy jsem měl jen mrtvé. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit, ale Emanuel mě dokonce dohnal! Bušil kolem mě, ale počkal na mě a já si užil vjezd do Söldenu na jeho zadním kole! Samozřejmě mezi námi nebyl žádný sprint, na tom, jestli druhý nebo třetí, pro mě vůbec nezáleželo a Manuel si to více než zasloužil za mnoho pomocných služeb, které pro mě on a jeho tým Sporthütte v posledních letech udělal!
Pro mě to byl ohromný zážitek a 3. místo je jako výhra! Když si vzpomenu na poslední týden, Eurobike, informační stánek na Ötztalu, noční směny mého fyzioterapeuta Patricka Grassniga a jeho týmu lékařů, aby mě bez bolesti postavili na start – prostě skvělé! Také obrovské díky mému týmu, sponzorům, pomocníkům a všem, kteří mi fandili a podporovali mě! Pro dnešek jste byli mou motivací – jsem nesmírně šťastný, že jsem to pro vás udělal!
Zanechat komentář