Austrálie! Tolik si ji spojuje se zemí svých snů. Asi proto, že je to tak zatraceně daleko. Jsem tu už dva týdny, abych udělal Ironmana Western Australia. I když jsou dny naplněné tréninky a přípravami na závod, stále máme možnost vidět spoustu země. Jsme na západním pobřeží s naším přítelem Dimity-Lee Dukem, také triatlonistkou, v Bunbury. Největším překvapením je vstřícnost zdejších lidí! Všichni jsou přátelští, ochotní, zdraví vás, ptají se, jak se daří. Bez ohledu na to, kde jste, vždy máte dojem, že lidé jsou rádi, že jste tam!
V Bunbury je Dolphin Center a pokud budete mít štěstí, delfíni přijdou na pláž. Byli jsme tam tři dny v řadě, hodiny jsme se dívali na moře a viděli jsme tam jen delfína. Když chceme odjet, trochu zklamaní, vlastně se náhodou znovu zastavíme na pláži. A co je to?! Ploutev vidíte na 50 metrů, je stále blíž a blíž! Sundej si kalhoty a boty a vlez do vody po pás a doufej, že k nám ten delfín přijde. Naskočila mi husí kůže, když delfín proplul 20 cm přede mnou! A je jich víc: tři delfíni a mládě! Plavou kolem nás skoro půl hodiny. Zážitek, na který hned tak nezapomenu!
Ironman se blíží. Velká jména na startovní listině (Yvonne van Vlerken, Liz Blatchfort, Liz Lyles a dalších pět vítězek Ironmana) mě trochu znepokojují. Byl bych schopen držet krok? Můj trenér si je jistý – alespoň jeden z nás! A pak jsou tu žraloci. Musíme plavat dva kilometry do moře, v zátoce, kde jsou často vidět bílí (!) žraloci... Dny před startem se pořád snažím tlačit. Říkám si, že si prostě musím udělat svoje a bude to úspěšný závod.
Pak konečně nastal čas, napětí je správné, neklidný pocit v žaludku je tam, kam patří. Jmenuji se a stojím v řadě s ostatními dívkami před mořem. Ještě pár sekund. Dostávám se do výchozí pozice, klakson zahouká a řítíme se do vody. Nepříjemný pocit v žaludku je okamžitě pryč, nyní je čas zajistit si dobré nohy, abyste mohli získat vodní stín. No, mohl jsem to udělat. Pak se žena vepředu náhle zastaví a první skupina je pryč. Bylo to hloupé, měl jsem špatné nohy. No, bojuj dál. Vycházím z vody s druhou skupinou. Připadá mi, jako by ostatní byli pryč přede mnou celé věky. Rychle sundej neopren a jedeme na kolo Můj trenér Jo stojí na boku, trochu zmateně a koktá, že mám čtyři minuty na to, abych se dostal nahoru! Později mi říká, že mě dlouho nečekal. Čtyři minuty – to je pro mě šílené! Konečně jsem to udělal! Jinak to bylo vždy šest až osm minut. Nyní můžete začít. Moje kolo letí po asfaltu. Nikdo se zezadu nepřibližuje a přede mnou je stále méně. Po 60 kilometrech můžu jít do vedení! Jsem nadšený: V tomto poli s tolika vítězi Ironmana je pro mě tak snadné převzít vedení! Páni! Teď už mi zbývá jen projet. Ale moje tělo už nějak nechce být jako já. Moje hodnoty příkonu klesají a nemůžu s tím nic dělat. Myslím, že to není tak špatné. Maraton se stále blíží. Jsem druhá žena, která sesedla z kola, prvních pár kroků je v pořádku, ale pak se mi začnou zavírat plíce a skoro nedýchám. Snižuji rychlost, ale ani to nepomáhá. Teď začínám kašlat, celé tělo se mi třese. Běžte dál a doufejte, že se to bude opakovat. Přestávky mezi záchvaty kašle se zkracují, musím chodit a pořád nemůžu pořádně dýchat. To nemůže být pravda! I když posledních pár dní nebylo ideálních, tak se mi opravdu nedělalo špatně. Ale jinak to nejde. Trenér Jo stojí na okraji, zastaví mě a říká, že vypadám špatně. Skleněné oči, kašel, bolavé plíce. Chci dokončit Ironmana, ať se děje cokoliv. Ale Jo trvá na tom, že nemá smysl riskovat zdraví, nejdůležitější aktivum soutěžního sportovce, a vyřadí mě ze závodu.
Jsem velmi smutný. Na začátku závodu šlo všechno perfektně a pak mi onemocnělo tělo a prostě jsem vypnul. Je to něco, co nemůžu změnit. Po všech těch týdnech tvrdého tréninku mě čeká nějaká viróza. Stěžování si nepomáhá, já vím, ale do určité míry je to dobře!
Zbývá nám ještě jeden den v této krásné zemi s opravdu milými lidmi, pak se vracíme do chladného Německa. Předvánoční rodinné návštěvy, pojídání perníčků a štol. Krátce před Vánoci odlétáme zpět na „náš“ ostrůvek a trénujeme na další závod. I když to tentokrát nevyšlo, naučil jsem se jednu věc: konečně jsem vepředu a mohu jít do nových závodů s velkým sebevědomím! Ani žraloci už mě skoro netrápí 😉
Zanechat komentář