Oprah, uzamčení a odpuštění
Dan Roan: Od vašeho přijetí dopingu uplynuly dva roky. Jak jste tu dobu od té doby prožíval?
Lance Armstrong: Bylo to, jak byste očekávali. Takže jak očekávala široká veřejnost, ne jako já. Reakce byly bouřlivé, možná násilnější, než jsem čekal. Způsob, jakým jsem tehdy vyprávěl svůj příběh o Oprah...myslím, že odvedla dobrou práci, ale i poté to bylo opravdu brutální.
Bylo to náročné, vyčerpávající a vyžadovalo to trochu trpělivosti. Nyní se ale zdá, že je světlo na konci tunelu.
DR: Mluvíte o brutálním, násilném a horším, než jste čekali. Co přesně jsi čekal?
LA: Podle mého názoru už ta velká bomba praskla. Ostatní zpovědi, knihy a články o nich. Myslel jsem, že většina z toho už byla řečeno. Nicméně, když jsem o tom mluvil osobně, byla to obrovská věc, zvláště tady v USA.
To, co jsem řekl Oprah, bylo příliš pro polovinu publika. ,Co?! Doping, EPO a krevní transfuze?“ Bylo toho prostě moc.
Druhá polovina si pomyslela: ‚To nestačí. Neřekl celý příběh. "Kde jsou ta jména?" Takže byly tyto dvě strany a žádná z nich nebyla spokojená s tím, co jsem říkal.
DR: Udělal byste to jinak, kdybyste měl znovu příležitost?
LA: Ano, určitě. S odstupem času bych asi jen počkal a uvidím. Nebyl jsem v té době připraven na tento rozhovor. Ale byly i jiné důvody, proč jsem se k tomuto kroku odhodlal – bůh ví, že nejsem trpělivý člověk. Cítil jsem, že Oprahina show bude tím správným místem. Možná by to trvalo další tři nebo šest měsíců - ale možná ne.
Bez ohledu na to, co bych řekl, nic by nedopadlo dobře. Lidé byli naštvaní a naštvaní a já to naprosto chápu.
DR: Řekněme, že jste obyčejný člověk z ulice, cyklistický fanatik. Odpustil byste dnes Lance Armstrongovi?
LA: No, to není fér otázka. Podívej, budu upřímný – z mého pohledu bych řekl: 'Jo, možná už to skoro je.'
Ale to je můj názor a už není důležitý. Mnohem důležitější je, co si myslí lidé tam venku. Bez ohledu na to, zda jsou to fanoušci cyklistiky nebo členové mé nadace pro rakovinu. Na vašem úsudku záleží.
DR: Ale nedržíte klíče k tomuto odpuštění sám? Řekli byste jen to, co lidé chtějí slyšet, celý příběh, plnou spolupráci – je to na vás.
LA: Dobře, ale je opravdu čas? Kdybych se na to měl podívat jako outsider – a znám celý příběh – a řekl bych: ‚Nemyslím si, že je dobré, že mi ten chlap lhal a že dopoval. Nelíbí se mi doba, kdy závodil, nemyslím si, že je to vůbec dobré.“
Také bych se jako každý, kdo byl v té době profesionál, musel zamyslet nad tím, co do tohoto příběhu patří a co ne? To už je opravdu všechno? Byli to jen profi sportovci, kteří vydělali spoustu peněz, nebo bylo ještě něco, co si nepamatuji, čeho si nevážím?
Do své organizace (Lance Armstrong Foundation, Livestrong) jsem vložil spoustu času a srdce, abych pomohl spoustě lidí. A budu upřímný, bolí mě, že je to teď ignorováno a téměř zapomenuto. Na některých místech je to dokonce odmítáno jako PR trik. Protože nebylo. Znamenalo to pro mě strašně moc. Když mě Livestrong oslovil a řekl 'Musíš rezignovat' – bylo to pro mě extrémně těžké.
DR: Bolelo tě to hodně?
LA: Nic horšího mě nenapadá. Ale musím si tím projít.
DR: Neexistuje způsob, jak se vrátit? Jsou mosty navždy spáleny?
LA: Navždy je dlouhá doba. Jsem přece pořád tady.
DR: Takže snížení vašeho doživotního zákazu by bylo nejlepším způsobem, jak lidem znovu pomoci? Tak co jsi mohl dělat?
LA: Aspoň už bych se tolik nenudil! Zákaz nemá absolutně nic společného s Livestrongem nebo mým dopadem na rakovinovou komunitu, i když je to určitě dopad. Neznám příběhy padlých hrdinů ve Velké Británii, znám pouze příklady z USA: Tiger Woods, Michael Vicks, Bill Clinton – tito lidé stále mohou něco změnit.
Je to pro mě těžší. Ale nemyslím si, že moje schopnost založit nové hnutí a pomáhat lidem závisí pouze na tom.
DR: Skoro mi to zní, jako že problém není v zákazu, ale v tom, že ti stále není odpuštěno?
LA: Uzamčení je něco, co nemohu ovlivnit. Pro mnoho lidí tam venku neexistuje žádná alternativa. I když ne všechno je pravda – mnohé je stále skryto – za tuto záležitost si můžu sám. Ale myslím, že ani v tom není klíč k odpuštění.
Všichni chceme, aby nám bylo odpuštěno. Je tam opravdu spousta zlých lidí, kterým nebude nikdy odpuštěno, ať chtějí sebevíc. Možná do té skupiny patřím. Ale vypadá to, že lidé říkají: 'Dobře, tohle už posloucháme dva roky. Známe příběhy a možná se ze zprávy CIRC dozvíme více. Ano, dělal to a to, jako každý jiný. Je to v pořádku? Někteří vyváznou bez trestu, někteří dostanou šest měsíců, on doživotí. Je to opravdu fér?“
Nakonec to tak je – ale mluvím z jiného úhlu: „Sledoval jsem turné sedmkrát, viděl jsem, kdo vyhrál, ale ve skutečnosti ne. Nikdo nevyhrál, tento sport nemá vítěze, sedm prázdných žlutých dresů. Ale na druhé straně je Zabelův zelený dres, i když stál, nebo puntíkované dresy Virenqueho, který také přiznal doping... co je tam špatně?' Nemyslím si, že je to pro náš sport dobré.
DR: Myslíš, že bys měl vrátit těch sedm titulů?
LA: To nechci a nemohu rozhodnout. Ale když jsem nevyhrál já – kdo to udělá? Musí existovat vítěz a v tom ve mně promlouvá fanoušek.
Když se podíváte na článek o Tour de France na Wikipedii, je tam období bez vítěze během WW1, sekunda během WW2 a pak se zdá, že už jsme měli třetí. Musí existovat vítěz.
Ale rozhodně se do toho nechci zatahovat. Bylo to nešťastné a někdy hrozné období. Přesto to chce vítěze.
DR: Považujete se za obětního beránka?
LA: Moje činy a moje řešení určitých situací byly nepřijatelné a opravdu jsem si zasloužil trest. Zachází to příliš daleko? Samozřejmě řeknu 'ano, ona'. Na druhou stranu si mnoho lidí řekne, že to ještě nezašlo dost daleko.
DR: Už jste zmínil nudu – je to pro vás velký problém, že už nemůžete soutěžit?
LA: No, soutěžím skoro každý den - na extrémně nízké úrovni na golfovém hřišti!
Je to také frustrující, protože si myslím, že bych na některých akcích mohl stále soutěžit na poměrně vysoké úrovni. Ale nikoho to nezajímá a nikdo to nechce slyšet.
Ale co mě trápí ještě víc, je toto: Kdyby moje matka zítra dostala roztroušenou sklerózu – díky bohu, že je zdravá – a já chtěl běžet Bostonský maraton, abych získal 100.000 XNUMX dolarů pro lidi s RS – nemohl bych. Nemohl jsem běžet, nenásledovat ani nic jiného. Moje ruce by byly svázané.
DR: A to je nespravedlivé?
LA: Opravdu si někdo myslí, že je to fér?
DR: Není to ale také smyslem trestu určitým způsobem? Nemělo by to ostatní odradit?
LA: A kolemjdoucí by měli platit účet? Z účasti na maratonu nemám absolutně nic. Myslím, že to nikdo nepovažuje za fér – Lance Armstrong se nemohl zúčastnit turnaje v ping pongu nebo soutěže v lukostřelbě.
Kromě toho, kde jsou všichni ostatní? Jasně, chápu, musím být potrestán. Ale podívali jsme se na větší obrázek. Neměli bychom zahrnout také všechny aktéry?
DR: Vaši kritici řeknou, že jste byl vůdce. Nebyl to jen doping, ale i šikana, zastrašování, lživé historky a zrazování přátel.
LA: Něco z toho je pravda, něco ne. Určitě se tam staly věci, kterých lituji a nelze je omluvit. Co se týče šikany a mé pozice vůdce, není to nutně pravda.
DR: Ale odmítl jsi spolupracovat s Usadou, zatímco ostatní ano. Kdybyste udělali totéž, mohli byste vyváznout s dvouletým zákazem nebo dokonce jen s šestiměsíčním zákazem. Pouze: Nikdy se to nedozvíme, protože jste nespolupracovali.
LA: To je vzrušující věc. Travis [Tygart, šéf Usada] by vám řekl, jako už nesčetněkrát předtím, 'Dali jsme Lance Armstrongovi stejnou šanci, jako jsme dali všem ostatním.'
Ale když se zeptáte bývalých spoluhráčů jako George Hincapie, Christian Vande Velde, Dave Zabriskie, Tom Danielson, řeknou vám, jak to šlo. Obdržíte následující výzvu: „Nebudeš potrestán. Jen řekni tohle…“ – můj telefon nezvonil.
DR: Prozradil jsi věci CIRC a UCI, o kterých se Oprah nezmínila?
LA: Setkal jsem se s vámi dvakrát. Žádali jste mě, abych o tom nezacházel do podrobností, ale vlastně to stejně každý ví, už to není tajemství. Myslím, že mohu s jistotou říci, že jsem odpověděl na všechny otázky, které mi byly položeny. Mnohé z toho je známo i široké veřejnosti. Nevím, jak moc se toho celkově ještě skrývá, ale vždy jsem byl 100% upřímný.
Jsem v situaci, kdy už nemusím a nechci nikoho chránit. Stále je sedm lidí, které budu vždy chránit: všechna jejich příjmení jsou Armstrong.
DR: Jednou z velkých kritik vašeho vystoupení na Oprah bylo, že jste přesně nevysvětlil, jak se věci měly.
LA: Jak to přesně dopadlo?
DR: Doping.
LA: To stejně každý ví, že?
DR: Neslyšeli jsme to od vás.
LA: Nechci tady zabíhat do detailů, na co se mě ptali a na co ne. Ale mohu říci: Odpověděl jsem na všechny otázky.
Problémem vyšetřování cyklistů je, že nemají sílu „přimět“ lidi, aby svědčili. Skutečný důvod, proč tu sedíme, zapomeňte na Usada, je ten, že ministerstvo spravedlnosti a další agentury vyslaly vládní úředníky, kteří donutili – promiňte, „přesunuli“ – lidi, aby svědčili pod hrozbou vězení.
DR: Nesedíme tady, protože jsi podváděl?
LA: Ano, samozřejmě. Ale nemyslím si, že by u dveří stála žádná další generace federálních úředníků s odznaky a zbraněmi a říkala: 'Teď odpovíš na naše otázky.'
DR: Doufáte, že CIRC vaši spolupráci odmění snížením trestu?
LA: Nemyslím si, že je to jejich volba. Můžete dávat doporučení, nic víc.
DR: V co tedy doufáš?
LA: Na to nebudu odpovídat, protože to nikdo nechce slyšet. Nikdo nechce slyšet, jak se cítím ukřivděný nebo jestli si myslím, že by měl být můj trest zkrácen. Nikdo to nechce slyšet z mých úst a nikoho nezajímá, co si o tom myslím. Teď to mám.
Ale udělal jsem všechno, co jsem řekl. Upřímně řečeno, v posledních dvou letech jsem dodržel všechny své sliby.
Mluvili jsme také o vyšetřovací komisi. Řekl jsem tehdy, že tam budu první na konkurzu a udělal jsem to. Pro desítky lidí jsem byl 15 let opravdový kretén. Řekl jsem, že to těmto lidem vynahradím. S každým, kdo mi dal šanci, jsem tam udělal maximum. Odletěl jsem do Říma, abych si promluvil se Simeoni, byl jsem v Paříži a mluvil jsem s Bassonsem na Floridě, abych si promluvil s Emmou. Omluvil jsem se Andreu po telefonu.
Ostatní neměli zájem. Všechno, co jsem musel udělat, jako je nespočet soudních jednání, jsem udělal všechno. I nadále dodržím své slovo a to je naprosto v pořádku, je to moje povinnost.
Zanechat komentář