Soukromý život a budoucnost
DR: Zpět k rozhovoru s Oprah. Tam jste tvrdil, že jste v letech 2009 až 2010 nedopoval. Držíš se toho?
LA: Rozhodně.
DR: Bolí vás, když lidé říkají 'Lže'?
LA: Jsem na to trpělivý. Přijde čas, kdy bude možné bez jakýchkoliv pochybností identifikovat krevní transfuze. První, kdo tento test podstoupí, je Lance Armstrong.
V letech 09 a 10 jsem nedopoval. Jakmile bude tento test k dispozici, jako první zpřístupním své vzorky z této doby. Musí jich být stovky.
Musím být trpělivý a nakonec se moje upřímnost prokáže.
DR: Věděl Hein Verbruggen o celé věci a zakryl to?
LA: Nikdy se mi o tom nezmínil. Nikdy nepřišel a nezeptal se: 'Hej lidi, co to děláte? Vypadá to zajímavě!“ Nikdy to nebylo tak zřejmé.
Věděl o tom Hein? Musel vědět, co se v cyklistice děje. Všechno to začalo koncem 80., začátkem 90. let. Nešlo si toho všimnout.
Jak je Hein nedokonalý a upřímně řečeno tak nesympatický, co mohl udělat? Samozřejmě o tom věděl, ale až do roku 2000 nebo 2001 s tím nemohl nic udělat.
Deset let musel nějak napravovat trhliny v cyklistice. Nebylo to pro něj snadné. Lidé mu to vyčítají a já ho tady nebudu obhajovat, také proto, že nejsme nutně nejlepší přátelé, ale nevím, co měl dělat.
DR: Jak se cítíte k lidem, kteří stvořili vaši labutí píseň? David Walshs, Andreus nebo Greg Lemonds?
LA: Rozumím tomu hodně, možná víc než kdokoli jiný. Jak jsem řekl dříve – ať už na osobní nebo emocionální úrovni: snažil jsem se věci uhladit, opravdu jsem udělal maximum. Ano, někdy je to i ve finanční rovině. Chápu to.
Je pro mě dobré získat potvrzení od určitých lidí. Jsem rád, když mi přijde SMS od Emmy O'Reilly nebo když mi Filipo Simeoni pošle e-mail. To mi ukazuje, že jsem přece jen něco udělal správně. Pro ostatní to asi tak daleko nedojde.
DR: Určitě si za to musíš sám. Vezměte si například Betsy Andreu: Čelil jste spoustě kritiky za to, že jste mlčel o nemocničním přiznání Oprah. Můžete dnes vnést trochu světla?
LA: Nejdřív jsem zavolal Betsy. Frankie a ona byli oba v autě společně, takže jsem víceméně mluvil s oběma. Moje chování k ní, to, jak jsem se k ní choval při pohovorech a na osobní úrovni, bylo naprosto nepřijatelné a musel jsem se za to omluvit. Kdyby se moje děti chovaly takhle… no.
DR: Ale co chtěla, víc než cokoli jiného, bylo, abys potvrdil, co řekla.
LA: Jasně, taky to chápu.
DR: Můžete to udělat teď?
LA: Ale co když si to nepamatuju? Co když si nepamatuji něco, co se stalo před 18 lety v nemocničním pokoji, 24 hodin po několika operacích mozku? Nemohu nic potvrdit. Měl jsem to říct na Oprah.
Betsy se tato odpověď nelíbí. Ale nemůžu to změnit a nic to nemění na tom, že jsem pro ni byl opravdový hulvát. Zavolal jsem jí a řekl jí, že mě to opravdu mrzí.
Nejprve mou omluvu přijala, ale od té doby ji vzala zpět. Ale to je v pořádku. Stále mě to mrzí. Nemůžu se omlouvat donekonečna. Možná bychom to ale měli udělat? já to nevím. Tehdy mě to mrzelo a mrzet vždy budu.
DR: Již dříve jste zmínil, že se zaměřujete na budoucnost. jaké máš cíle? Kromě nižšího golfového handicapu?
LA: Nižší handicap zní lákavě. V minulosti jsem shodil spoustu zavazadel, ale ještě jsem s tím úplně neskončil. Těším se na dobu, kdy v prvních třech mých seznamech hovorů nebudou žádní právníci. Až se budu moci plně soustředit na to, jak se daří mým dětem ve škole a jaké bude zítra počasí. Když můžu zase strávit skvělý den s rodinou.
Ale skoro stejně doufám, že někdy budu mít zase příležitost pomáhat lidem. Ale to mi může být navždy odepřeno. Já jsem si z toho nikdy nedělal velkou hlavu, jiní ano. Ale v menším měřítku to dělám dodnes.
DR: Se vším, co se stalo, můžete stále pomáhat a inspirovat lidi?
LA: Ano, alespoň to říkají. Možná také lžou? Takoví lidé stále existují. Možná je jich méně než dříve, ale to nevadí. Nepotřebuji davy. Kdo mě zná, může potvrdit, jak rád pomáhám druhým.
DR: Se všemi vzpomínkami, jaký byl vrchol vaší osobní kariéry?
LA: Uf, těžko říct. Sedm let, 150 etap. Je to skoro legrační, ale nenáviděl jsem rok 2003. Tento těsný souboj s Janem, jízda do pole nebo pád v Luz Ardiden. Nic z toho se mi nelíbilo. Ale teď, když se ohlédnu zpět, to byl možná ten nejzvláštnější rok.
Samozřejmě byly i jiné momenty. Vítězství v prologu v roce 1999, první oblékání žlutého trikotu, poražení Jana v Alpe d'Huez v roce 2001, šesté vítězství na turné v roce 2004, konec kariéry po sedmi turné nebo dohnání Jana v roce prolog v roce 2005. Je tolik krásných vzpomínek.
To je právě to – mám pocit, že jsem ty roky vyhrál. Spousta lidí si myslí, že já ne, myslí si, že nikdo nevyhrál, že se Tour prostě nekonala. Chápu, je to v pohodě.
Ale když přemýšlím o tom, co mě motivovalo... tyhle dresy tady visí na zdi ne proto, že bych pro ně chtěl potlesk. Ne, ne kvůli tomu.
DR: Ale jsi na to hrdý, že?
LA: Samozřejmě jsem to já a sedm dalších visí v mém domě. Můj domov ale není památkou mé cyklistické kariéry.
Závodil jsem, protože za to jsem byl placen a myslel jsem si, že tuhle práci musím dělat. Navíc se mi to líbilo – miloval jsem trénink, to napětí před závodem, bylo to skvělé. Do třetice jsem jezdil i pro své vzpomínky. Bez ohledu na to, co ti dají nebo vezmou, vzpomínky tam budou vždy, všechny duely s mými konkurenty, jízdy autobusem s mými spoluhráči, večeře s týmem nebo intenzivní chvíle s Johanem [Bruyneelem] – to nikdo nemůže vzít. pryč ode mne.
Každý rok turné končilo a ani jednou jsem si nepomyslel: 'Nemůžu se dočkat, až budu za 40 let zpátky v cíli, kde na mě lidé ukazují prstem a říkají: Hej, tady je ten Armstrong, vyhrál Tour sedmkrát.“
To pro mě není důležité. Nechtěl jsem to tehdy a nechci to ani teď. Vytrpěl jsem si tři věci, které pro mě byly důležité. Odvedl jsem svou práci, tvrdě pracoval a dodnes mám cenné vzpomínky, které mi nikdo nevezme.
DR: Alternativou k dopingu by byla cesta domů? Je to správně? Nemohl jste být úspěšný někde jinde, v čistém sportu, jako je triatlon?
LA: Jistě, možná, možná v triatlonu. Mohl jsem zůstat věrný cyklistice a zařadit se někam na konec řady, ale to neodpovídá mé mentalitě. Chtěl jsem vyhrát Tour de France. Jednou jsem to vyhrál jednou, chtěl jsem to vyhrát podruhé a tak to šlo pořád dokola.
DR: Jak pro vás dnes vypadá špatný den?
LA: Když nemůžu ráno vstát z postele - všechny vtipy stranou. Vždy záleží na úhlu pohledu a mění se každý den. Měl jsem špatné dny, ale ne v posledních dvou nebo třech letech. Jedním z těch dnů byl 2. říjen 1996: 'Máme špatné zprávy, máte pokročilou rakovinu varlat a možná 50% šanci na přežití.' Tohle je špatný den. Dnes to má vždy něco společného s právními spory nebo nějakými nesmysly.
DR: Dříve jste použil slovo „brutální“…
LA: Ano, možná trochu zbrkle. Musel bych se zeptat lidí kolem sebe. Mám svůj pohled na věc.
DR: Měli vaši přátelé strach?
LA: Určitě ano. Vím, že moje matka ano. Nevidím ji každý den, dokonce ani každý týden. Ale znám ji a vím, jaká je, jelikož jsou v takové situaci snad všichni rodiče. Ale myslím, že jsme to udělali dobře.
Opravdu jsem se bál dne, kdy za mnou jedno z mých starších dětí – moje dvě mladší na to ještě pořádně nepřišly – přijde zničené a řekne: ‚Tati, slyšel jsem to a to ve škole nebo jsem to četl na Internet . Je to správně?' To se naštěstí nikdy nestalo a...
DR: To byl jeden z mála vašich velmi emotivních momentů na Oprah, když jste sdílel, jak jste řekl svému synovi, aby vás přestal bránit...
LA: Pravda, a od té doby to neudělal.
DR: Jste připraveni na tuto chvíli?
LA: Ano, jsem – ale ještě se to nestalo. Ale to není v mé moci, je to zásluha skvělé komunity zde v Austinu, ať už ve školách samotných, ve třídách nebo mezi učiteli. Ale jo, to by mě opravdu vyvedlo z cesty.
DR: Jak moc litujete svého comebacku v roce 2009?
LA: Velmi.
DR: Protože vás chytili?
LA: Ne, i když - bylo to jako jakýsi most do minulosti. Bez comebacku by tam minulost zůstala. Můj návrat postavil most.
Ale bylo to moje rozhodnutí a musím se za něj zodpovídat. Byla to jedna z největších chyb mého života a ani nemám dobrý důvod, proč jsem to tenkrát udělal. Bez comebacku bychom tu neseděli a bavili se.
DR: Lance, to je mouka na mlýn těch, kteří říkají, že lituješ jen toho, že jsi byl přistižen, ne svých činů samotných. Bez toho přiznání ti neodpustí. Rozumíš tomu?
LA: Ano, rozumím tomu a mluvili jsme o tom, jak k tomuto rozhodnutí došlo ve velké skupině.
Vraťme se do roku 1995 – někteří začali dříve, jiní později – ale začněme tam: myslím, že nás to všechny mrzí. Víte, co nás mrzí? Že jsme se dostali do této situace. Nikdo nechtěl být postaven před toto rozhodnutí. Všichni bychom byli nejraději bojovali ruku v ruce, jen chléb a voda. Něco takového.
Ano, je nám líto, že jsme uvízli v této slepé uličce. Všichni jsme byli mladí kluci a říkali jsme si: 'Ach bože, musím se vrátit do školy, musím si najít práci, pracovat v cyklistickém obchodě nebo v továrně.'
DR: Co je na tom špatného? Dobře, nemáte slavnou kariéru, ale aspoň byste si zachránili tvář.
LA: Nebo možná ne. Znám málo lidí, kterým se to podařilo.
DR: Ale některým se to povedlo. A to je to smutné.
LA: Máš pravdu, byly tyhle výjimky. Skvělým příkladem je Scott Mercier. Dříve jsem s ním závodil. Dnes je to jeden z mých nejlepších přátel. Scott a já o těchto věcech hodně mluvíme. V té době už Scott vystudoval univerzitu a doma ho nečekala práce v terénu, ale Wall Street.
Nechci se tu ospravedlňovat, omlouvat nebo říkat, že se omlouvám. Má, ale jak již bylo zmíněno, záleží na okolnostech každého z nás.
Byli jsme všichni na jedné lodi, ale já jsem byl ten, kdo se k ostatním choval jako idiot. Za tohle se opravdu musím omluvit. Způsob, jakým jsem se choval k ostatním lidem. Naprosto nepřijatelné a neomluvitelné. Zbytek svého života strávím tím, že se budu snažit tuto vinu nějak odčinit.
Co jsme tenkrát všichni dělali, to jsme dělali. Nikomu se to nelíbilo, nikdo nevěděl, kam to povede, ale tak jsme se rozhodli.
Zanechat komentář