Cyklistika: Karsten Migels komentuje Eurosport Tour de France, Giro a spol. od roku 1997. Velomotion se s ním setkal na rozhovor – a zažil cyklistu tělem i duší.
Kavárna ve čtvrti Rheinisch-Bergisch u Kolína nad Rýnem: Karsten Migels se sotva posadil, když začíná zábavný rozhovor o fascinaci cyklistiky. Zdvořilé „vy“ prvního e-mailu se v cyklistických kruzích stává samozřejmostí. „Naše cyklistika“, volí Migels znovu a znovu tuto formulaci, vždyť mluvíme o společné vášni. Cyklistika a Karsten Migels není aliance pohodlnosti, komentátor není práce, která si jen vydělává na živobytí. Zde sedí muž, který našel své povolání, v němž cyklistika nefrčí na zadním hořáku, ale hoří jasně – i po desítkách let jako komentátor plný vzletů a pádů.
Migels se k cyklistice dostal ve 14 letech. V rozhovoru potvrzuje často omílanou historku: trenér mládeže jeho fotbalového klubu přišel k notoricky známému ohřívači laviček Migelsovi, strčil mu do ruky pět marek a poslal ho pryč se slovy „Najdi jiný sport“. Mladý Karsten ho našel v sedle závodního kola RV Concordia Reute, tradiční klub z jižního Bádenska se speciálním zaměřením na práci s mládeží. Od té doby utváří Migelsův život cyklistika. Byl mistrem Německa a devátým místem na mistrovství světa v cyklokrosu a úspěšně závodil v amatérských závodech. Na profesionální kariéru to nestačilo. Od roku 1992 moderoval závody horských kol, později o víkendech brázdil republiku a působil jako mluvčí kritérií. Když v roce 1997 zemřel na rakovinu komentátor Eurosportu Peter Woydt, Migels zasáhl a komentoval Tour de Suisse a Tour de France.
Komentář k vítězství Jana Ullricha na turné byl jistě vrcholem?
Ano, ale věci dopadly víc špatně než správně. Neměl jsem žádné televizní zkušenosti, byl jsem uvržen do hlubokého konce – a také jsem musel snést spoustu kritiky. Ale zůstal jsem na volné noze v Eurosportu, seděl jsem před televizí, když Klaus Angermann a Toni Rominger komentovali, dělal si poznámky, abych tak řekl – a učil se od nuly.
Proč komentuje svou vysněnou práci?
Je to prostě můj sport. Myslím, že je to nejkrásnější sport na světě. Mým cílem je zprostředkovat divákům tento krásný sport. Chci, aby si diváci jízdu na kole užili, vrátili se, znovu naladili. Cyklistika je velmi složitá. Myslím si ale, že jsme v posledních letech dokázali udělat hodně pro to, aby byla cyklistika transparentnější, aby byla srozumitelná.
Rozumíte cyklistice v Německu?
Nejsme cyklistický národ. V dobách Telekomu se vždy říkalo, že Německo je cyklistický národ, ale už tehdy jsem byl skeptický. Příklad: když zažijete Tour of Flanders, co se děje ráno před startem na náměstí v Bruggách, jakou odbornost tam má publikum, jak lidé na kraji znají řidiče a také fandí poslední řidič, který zůstal pozadu, protože pochopil, že svou práci dělal již dříve, pak můžete vidět: Belgie je cyklistický národ. Toto chápání existuje v Německu, ale jen tu a tam, zdaleka ne tak široce jako v Belgii, Holandsku, Francii. Vyrůstají s tím.
Migels má zvláštní lásku k jarní klasice, zejména v Belgii. Malé uličky, krátké rampy a dlážděné pasáže působí na 51letého muže zvláštní fascinací - jako komentátora, ale i když sám sedí v sedle jako hobby cyklista. Migels najezdil od začátku roku dobrých 3.000 kilometrů a pravidelně jezdí s tréninkovou skupinou Rösrather. Na Kolem Kolína vrhá se do vřavy amatérského závodu a je hned vepředu: 31. z téměř 1.700 účastníků je víc než jen úctyhodný výsledek. Tour de France je hypotéka na vybudování vlastní formy Třítýdenní turné po Francii znamená pro komentátora Migelse rok co rok směs neustálého cestování, stresu a fascinace.
Jak vypadá váš denní režim na turné?
To je skoro čtyři a půl týdne na plný plyn. Už předem jste nabití energií, musíte se ještě připravit, podívat se na etapy, sbírat informace o jezdcích. Na místě jste téměř 24 hodin denně zaneprázdněni prohlídkou Francie. Vstanete, čtete zprávy a citáty. Sednete do auta, jedete do cíle, povídáte si o cyklistice. Pak to začne, komentujete. Na večeři s kolegy se samozřejmě bavíte o cyklistice. Jdete do svého pokoje a znovu si přečtete následné zprávy. I v noci se budíte s myšlenkami na Tour de France. Tak jsem na tom takhle. To je vyčerpávající a poté jste úplně vyčerpaní.
Co je pro vás důležité při jednání s řidiči?
Hlavně respekt. Jakmile protnou cílovou čáru, řidiči jsou mrtví. Nemusím jim držet mikrofon pod nosem. Po skončení etapy Tour v Colmaru v roce 1997 jsem viděl, jak se média vrhla na Jana Ullricha. To bylo děsivé. Počítal se pouze původní zvuk, nikoli blaho člověka Ullricha v tu chvíli. Je pro mě důležité dát jezdcům jejich prostor. I při komentování. Někdy vím, proč řidič nejede dobře, například když je někdo z jeho rodiny nemocný nebo co. Ale pak je samozřejmé, že takové soukromé aspekty by neměly být zveřejňovány.
Letos ARD opět vysílá Tour de France. Eurosport ztrácí svůj jedinečný prodejní argument, protože je jediným vysílatelem, který vysílá živě. Co myslíš?
Je dobře, že zase vysílají. Pomáhá to našemu sportu. ARD oslovuje diváky, ke kterým má Eurosport potíže oslovit prostřednictvím zvyků při sledování televize. Mají vlastní kamerové týmy a natáčí další reportáže. To je dobré. Na Eurosportu se nemusíme skrývat. Nabízíme speciální odborné znalosti a zprávy mnohem emotivnějším způsobem, s delší životností. Nakonec mají oba přístupy právo na existenci.
Co očekáváte ze sportovního hlediska?
Doufám, že Tour, která byla loni velmi zajímavá, bude stejně napínavá jako letošní Giro. Byl to skvělý závod! Existuje mnoho oblíbených turné a loni s Froomem a Contadorem jsme viděli, že věci se mohou stát rychle. Kdybych si měl vybrat, řekl bych, že Quintana to letos dělá. Velmi sympatický, skromný řidič, který přesně ví, co chce a nejezdí jen za sebe, ale za celou zemi, celý region. Uvidíme.
Rozhovor se samozřejmě nakonec stočí na téma dopingu. Migels výslovně vítá, že jezdci jako Marcel Kittel, Tony Martin a John Degenkolb zaujali jasný postoj a jasně se vyslovili proti dopingu. Úspěchy Johna Degenkolba, který se na jaře řítil od vítězství k vítězství, se mu nezdají nereálné. Degenkolb se v průběhu let zlepšil a vždy si dává čas na cílenou regeneraci. Nicméně i Migels začal být opatrnější.
Míra dopingu vás také překvapila?
Ano, i my komentátoři jsme se museli učit. Některé věci sis nechtěl přiznat, uznávám. Řešením ale není odvrátit se. Pomáhám nadále zajišťovat jeviště pro profesionální cyklistiku, i když s větším odstupem. Naše odborné znalosti využíváme také k hodnocení výkonu. Na letošním Giru jsme také v pořadu upozorňovali na neobvyklé výkony. Dlužíme to našemu publiku.
Které úspěchy byly neobvyklé?
Například Mikel Landa rozhodně nebyl špatný závodní jezdec. Ale ohromil mě svou schopností skončit najednou celkově třetí na třítýdenním turné a vyhrávat etapu za etapou a doufejme, že budoucnost ukáže.
Pro vás osobně je fascinace navzdory všemu nepřetržitá?
Absolutně. Pořád to říkám: zážitku z Tour de France jen těžko odoláte. Pokud jste to nezažili, musíte se jít podívat. Nejlépe na horách. V roce 1989 jsem jel s kamarádem poprvé do Alp. V Alpe d'Huez jsme vstali, podívali se dolů a tato dramaturgie závodu, zážitek jako diváka nás naprosto fascinoval: Stojíte tam a čekáte s tisíci dalších lidí, plni očekávání. Pak přijdou první auta, reklamní karavan. Kolem projíždějí motorky. Nakonec slyšíte a vidíte přibližující se vrtulníky. Víš, teď jsou řidiči na hoře. Přijíždějí další auta a motocykly a v určité chvíli skutečně vidíte první řidiče o pár vlásenek níže. Hluk se stále zvyšuje, dokud kolem vás neprojedou. Pak jsi nadšený. Jinak to nejde.
O něco později Migels odchází, čeká moderování. Za pár týdnů vyrazí na další Tour de France – v neposlední řadě s cílem rozšířit své nadšení pro cyklistiku do mnoha obývacích pokojů.
Zanechat komentář