Cyklistický maraton Granfondo Stelvio Santini vede přes Mortirolo a průsmyk Stelvio, dva z nejlegendárnějších alpských průsmyků
Součástí života každého nadšence závodních kol jsou dva hlavní cíle: 1. Účast na cyklistickém maratonu a 2. Zdolání legendárního stoupání, které profesionálové zdolávají také na velké country tour.
Cyklistický maraton Granfondo Stelvio Santini v Itálii nabízí obojí v jednom. Trasa z Bormia se 152 km a celkem 4058 metry nadmořské výšky vede přes průsmyk Mortirolo a končí na Stilfser Joch (italsky Passo di Stelvio). Mortirolo s 1300 metry výškového rozdílu přes 12,8 km bylo také součástí 16. a pravděpodobně nejtěžší etapy letošního Giro d'Italia, která se jela pouhých 12 dní před Granfondem.
Zvláštní výzvou Stelvia nejsou stoupání, většinou jsou 5 až 9 %, ale délka 22 km a výška 2758 metrů plus fakt, že Mortirolo už máte v kostech předem.
Zvládnutí takové výzvy je bezesporu jedním z nejkrásnějších zážitků pro závodního cyklistu. Když je pěkné počasí, jako na letošní akci, pak o to víc. Správná příprava a vybavení jsou nezbytné, aby to byl opravdu příjemný zážitek
1. Školení
3000, lépe 4000 ročních kilometrů před takovou akcí je minimum. Protože se maraton vede přes hory, tréninkové kolo by nikdy nemělo být úplně rovné. Nemáte-li poblíž alpský průsmyk, můžete si místní horu sjet několikrát za sebou a hodit pár středních sprintů do kopce. Před granfondem by měla být několikrát překonána vzdálenost více než 150 km s velkým výškovým rozdílem. Můj zasvěcený tip: posilování. Na začátku roku jsem měl 1,84 m a vážil 85 kg a jezdil na 10 kg ocelovém kole. Pokud tuto hmotu několikrát zvednete na místní horu, velmi rychle zhubnete. V den maratonu 7. června váha ukazovala 76 kg.
2. Závodní kolo
Když už jsme u hmotnosti, kolo musí být vhodné i do vysokých hor. Šest týdnů před Granfondem jsem vyměnil ocelové kolo za 6,7 kg Bianchi Infinito CV se skupinou Campagnolo Super Record. Poloha sedu by neměla být příliš roztažená, geometrie Granfondo/Touring je zde jednoznačně výhodou. Důležité je, abyste se na kole cítili pohodlně a minimálně čtyři týdny před akcí nic neměnili na své pohodlné pozici. Dobrý pocit je pro mě jednoznačně založen na co nejširších řídítkách, která nabízejí dostatek prostoru k dýchání, zejména na strmých a dlouhých horách. Proto jsou na mém závodním kole nasazena karbonová řídítka Superleggero od Deda o šířce 46 cm. Vzhledem k šířce a širokému přechodu od horního ramene k přednímu nabízí přídavnou polohu úchopu kousek za brzdovou pákou, což je pohodlné zejména v dlouhých lezeckých pasážích.
Vhodnost do vysokých hor samozřejmě platí i pro překlad. Pro Mortirolo jsem zvolil 36/29 jako nejnižší převod. V některých pasážích už se to ale blíží limitu. Zatímco 34/29 je limit pro Campagnolo, jezdci Shimano a Sram mohou namontovat kazetu až s 32 zuby. A nikdo se nemusí stydět použít svých 32 záchranných kruhů na hoře, jako je Mortirolo. Více o tom za chvíli:
3. Příjezd a ubytování
Ujistěte se, že dorazíte včas den předem, abyste si mohli vyzvednout startovní dokumenty a plně se připravit. Většina lidí se stejně moc nevyspí, protože to začíná brzy a vy jste dost nervózní. Proto byste si měli ušetřit zbytečný spěch. K tomu patří i rozumný hotel. Je to také otázka rozpočtu, ale slušná postel a dobrá snídaně za to rozhodně stojí. Naše volba padla na Hotel Rezia v Bormiu, který měl navíc tu výhodu, že start byl přímo za domem. Krátká cesta znamenala dalších 10 minut spánku.
4. Závod
Granfondo je maraton, ne sprint. Jde o to se tam dostat. Nenechte si tedy vnutit tempo, ale raději si jezděte svůj rytmus, zvláště na hoře.
Za prvé, Granfondo Stelvio-Santini vám poskytne dostatek času na schoulení. Prvních 47 km po startu v Bormiu je skoro celých z kopce, takže první hodinu jedete průměrnou rychlostí hodně přes 40 km/h. Poté následuje první horská zkouška do Teglia, která je na 5 km mírná s průměrným sklonem 8 % a maximem 15 %. Stanice první pomoci je v Tegliu, kde se ukazuje, že to Italové myslí s dobrým jídlem opravdu vážně. Kromě ovoce a dortu je zde také skutečné jídlo, jako je pizza a panini. I když máte tendenci jíst gely a tyčinky na kole, pro vaše duševní zdraví je jistě užitečné jíst mezi tím „skutečné“ jídlo namísto pouhého „jídla pro astronauty“. Ale: Jezte pomalu a ne moc najednou, protože plný žaludek nerad leze.
Po dalších 30 km následuje sportovní vrchol maratonu, průsmyk Mortirolo. Při výstupu mě ale málokdy napadne slovo „highlight“, spíše slovo „brutální“, které tento legendární výstup dost vystihuje. Snad není náhoda, že těsně před začátkem stoupání míjíte hřbitov.
Hora začíná s mírnými 9% s krátkými vrcholy 18%, které již odtud vyžadují téměř vše. Středních 6 km je průměrně 12 %, pak to jde až na 10 %, takže je téměř nemožné se zotavit. Už ve spodní polovině jsem stále narážel na účastníky se startovními čísly, kteří to vzdali, protože to pro ně bylo příliš těžké. Asi tři kilometry před vrcholem se trochu zplošťuje. Poslední dva kilometry jsou opět v průměru téměř 14% strmé. Mezi tím je dokonce sekce s 23 %! Tady jsem musel jako většina lidí sesednout a tlačit. Silnice je zde tak úzká, že je těžké předjet pomalejší řidiče. Podlahová krytina je zde navíc z betonu, který částečně připomíná rozšlapaný golfový míček. Jízda zde je téměř nemožná i bez překážek. Na kolo jsem se mohl vrátit až asi kilometr před vrcholem, protože na kraji cesty je zábradlí, kterého jsem se mohl držet a zase cvaknout oběma pedály. Tam, kde poblíž nebylo žádné zábradlí, organizátoři vyslali pomocníky na podporu a tlačení „obnovitelů“ – skvělý nápad!
Určitou úlevu přináší, že téměř celá trasa je v lese, který poskytuje stín. Na vrcholu Mortirolo došlo k dalšímu setkání. Každý, kdo se tam dostal a ještě byl schopen mluvit, uznal, že tato hora byla nejtěžší věc, kterou kdy vylezl.
Odměnou za trápení je sjezd, který nabízí nádherné alpské panorama. Na konci sestupu jsme se v poledním vedru vydali zpět do Bormia, většinou po stejné trase, kterou jsme začali dolů, takže byl čas znovu stoupat. Jednak bylo důležité šetřit síly na následných 22 km stoupání průsmykem Stelvio, jednak neminout kontrolu. Kdo nebyl na posledním kontrolním bodě do 14.15:XNUMX, už nesměl na Stelviu jet.
Po dvou dnech, kdy byl na odpoledne ohlášen déšť, nebylo nic vzdálenějšího než myšlenka na špatné počasí. Bez mráčku, modrá obloha a teploty přes 25°C jistě pomohly pozvednout náladu, ale vyčerpaly zásoby nápojů. Zde je tip: Vždy jezděte se dvěma lahvemi a naplňte je na každém setkání! Usoudil jsem, že stačí vypít další velký drink na konci stoupání a pak si vystačit s plnou lahví, abych ušetřila váhu – obrovská chyba, když zbývají přes dvě hodiny jízdy v horku!
Po mé první křeči do stehna jsem se zastavil v tunelu na dně, abych si naplnil láhve u jednoho z vodopádů, které stékají po vnější straně těchto tunelů. Přes úsek byl i tento výstup zážitkem. Panorama je úchvatné, nejen proto, že vzduch je s přibývající nadmořskou výškou tenčí. Celá trasa je před vámi ve 36 vlásenkových zatáčkách a můžete odhadnout, jak daleko to ještě je.
S výhledem na horskou stanici ve výšce 2758 metrů byla opět naděje. Posledních pár kilometrů bylo ještě těžkých, ale když jsem se podíval na cílovou čáru, sebral jsem odvahu a na posledních 200 metrů jsem dokonce sprintoval - hotovo!
Ten pocit zadostiučinění, když se vám vrátí dech, nic nenahradí, a právě proto stojí za to podstoupit takovou výzvu.
Bavte se na příštím cyklomaratonu.
Zanechat komentář