Zklamání je hluboké. Nevím, co přesně je. Co vím je, že se necítím dobře a že to po cyklistice budu muset vzdát vyčerpaný. Je to kvůli mně? Proč nic nefungovalo? Ironman Hawaii prostě ještě není moje rasa. Dny po závodě se opravdu necítím lépe. Bolesti těla, bezesné noci zalité potem. Ale není moc času se o to starat. Pouhé dva dny po závodě jsem v letadle do Thajska, abych se připravil na IM Malajsie v Thanyapura Sport Resort.
Nemám ponětí, jak udělat tento závod. Bolest opravdu nezmizí. Potkáváme přátele a jejich první reakce je, že to zní jako horečka dengue. O dva dny později Ironman poslal e-mail, v němž požádal všechny, kteří měli tyto příznaky, aby se ozvali, protože na Havaji vypukla horečka dengue. Na jednu stranu mi spadne kámen ze srdce, že to nebyla moje chyba. Na druhou stranu mi není jasné, jak udělat Malajsii. Můj trenér Jo Spindler a naši místní přátelé mě nějak dokážou dostat z mé duševní bažiny. Hodně mluvíme o Bohu a světě. Ne triatlon. Čas letí jako v letu. Čtyři týdny v Thanyapuru/Thajsku mi připadají jako jeden. Nemyslím na IM Malajsii.
Jedinou jiskřičkou naděje jsou mé tréninkové časy, které se opět stabilizují. Moje síla se pomalu vrací. Pak jedeme na Langkawi. Jako obhájce titulu tam mám nabitý program. Nová situace. Nikdy jsem nebyl v rozpacích, že mohu obhájit titul Ironmana. Dny před závodem jsou nabité schůzkami: návštěva dětské nemocnice Langkawi, autogramiáda, tisková konference, slavnostní zahájení. Kromě toho zkontrolujte změny trasy a mezi tím si trochu zatrénujte.
Ráno vyskočím z postele. Soustředění a očekávání na závod jsou tam! Jsem tak nadšená, že jsem dokonce zapomněla na Joiny narozeniny. Profesní pole je letos téměř třikrát větší než v roce 2014. Spolu s muži je nás téměř 70 profesionálů. Startovní výstřel je vypálen, mám skvělý start. Tlak ve vodě tam je. Můžu si udržet svou skupinu na dlouhou dobu. Ale stejně to ztrácím na posledních 600 m a míjím výjezd z plavání. Tolik k profíkovi. Nakonec přijede nadšený vodák a říká, že musím plavat zpátky. Jde to dobře! Nasedněte na kolo a vyžehlete chybu znovu.
Po 35km konečně doháním vedoucí skupinu. Neváhám dlouho. hlavou dolů a skrz. Po dobrých 5 hodinách a nejlepším čase dne na kole se dostávám do oblasti přechodu a mám čtyři a půl minuty náskok na druhého jezdce. Kontrolovaně se blížím k maratonu. Všichni se chovají, jako by ode mě nic jiného nečekali. Nikdo se na mě nedívá, že se musím opravdu mučit. Musím myslet na Joova slova: „Co tě bolí, zabíjí ostatní. " Zcela vyčerpaná, ale přešťastná projíždím cílem jako „královna Malajsie“.
Málokdy jsem takto dosáhl svých limitů. Pořád si pořádně nedokážu uvědomit, co jsem právě udělal. Nyní se na tohoto Ironmana dívám s odstupem dvou týdnů. V cíli jsem nemohl dostat z pusy, že bych chtěl v roce 2016 znovu obhájit titul, byl jsem tak vyčerpaný a unavený. Ale hattrick by samozřejmě měl jistou přitažlivost. Zejména proto, že se na Langkawi a Phuketu cítím opravdu dobře a je super, když bezpečnostní důstojníci na letišti všechno odhodí, aby se se mnou mohli vyfotit 😉
S mým třetím vítězstvím v Ironmanu, výhrou 70.3 a výhrou v poloviční výzvě za pouhých 13 měsíců, končím rok velmi uklidněn. Moje zatím nejúspěšnější sezóna, jen krátce přerušená malým komárem. Po téměř osmi týdnech na cestě se nyní těším, že strávím nějaký čas s rodinou a přáteli, než se vydám zpět na Mallorcu.
Zanechat komentář