Cyklistika: Tragická smrt Antoina Demoitiého bolestně připomněla jezdcům, týmům a funkcionářům problém, který je stále evidentnější – cyklistika má bezpečnostní problém. Marcel Kittel se nyní k tématu vyjádřil ve velmi podrobném příspěvku na své facebookové stránce a vyzývá UCI k okamžité akci.
Po strašlivé nehodě Antoina Demoitiého se opět naplno rozjíždí debata o větší bezpečnosti v cyklistice – profesionálové, týmy, sponzoři a zodpovědní požadují od UCI jednomyslně opatření, která by konečně opět zajistila bezpečný sport pro cyklisty. Marcel Kittel se nyní k tomuto tématu obsáhle vyjádřil na své facebookové stránce. Německý špičkový sprinter se s problémem vyrovnává diferencovaně a pečlivě zvažuje, která rizika jsou přijatelná a která ne.
Komentář nesmírně stojí za přečtení, proto ho zde celý najdete. Nemohli jsme to říct lépe. Bravo Marcel Kittel!
[Quote]Smrtí Antoina Demoitiého jsme dosáhli nového a smutného dna v historii cyklistiky a její bezpečnosti. Lidé stále říkají, že riziko je součástí naší práce a že pády jsou součástí sportu. Taky to tak vidím, ale ne ve všech případech. Každý jezdec zraněný při nehodě, za kterou není zodpovědný, je příliš mnoho. Je rozdíl mezi pádem během hektických posledních kilometrů závodu, kdy před sprintem bojujete o pravé zadní kolo, a pádem kvůli nebezpečným silnicím, bezohledné jízdě kol a aut, nepřízni počasí nebo nebezpečnému rozložení tratě.
Když peloton vstoupí do závěrečné fáze závodu nebo projede potenciálně zlomový bod závodu, každý jezdec si je vědom, že věci mohou být nebezpečné. Před poslední zatáčkou pozdě brzdíme, bojujeme o pozice, neváháme se tlačit do mezer, které jsou ve skutečnosti příliš malé. Dokonce na sebe tlačíme, abychom získali lepší pozici ve sprintu – to vše ve vysoké rychlosti, na našich fyzických a psychických limitech a na limitech našich pneumatik a brzd. S tímto rizikem se počítá a – nechci se tu plácat – také jeden z důvodů, proč tak miluji cyklistiku. Je to skutečný boj o vítězství! Je to pro vás hrdost, když jste vyhráli závod, vraťte se do autobusu a promluvte si se svými spoluhráči o tom, jak dobře všechno šlo, jak statečně jste bránili nebo bojovali o pozici, která vedla k vítězství ve finále. Pak mluvíte o situacích, kdy jste málem spadli, ale nějak se vám v té jedné zatáčce podařilo dostat motorku pod kontrolu. Tyto situace, ve kterých jste plní adrenalinu, v návalu rychlosti a nakonec možná vítězství jako odměna za tyto výzvy: to jsou ingredience, které dělají náš sport tak zajímavým.
Ale v posledních letech se stále více ukazuje, že cyklistika má bezpečnostní problém. Někdo mnemotechnická? Greg van Avermaet (San Sebastian), Peter Sagan (Tour of Spain), Taylor Phinney (US Nationals), Stig Broeckx (Kuurne-Brusel-Kuurne), Jesse Sergent (Tour of Flanders) a Jakob Fuglsang (Tour de France) všichni havarovali v posledních dvou letech po kontaktu s doprovodným vozidlem. Ve stejném období byli kvůli nebezpečné trase chyceni Peter Stetina (Vuelta Pais Vasco), Tom Boonen (Tour of Abu Dhabi) a Matt Brammeier (Tour of Utah).
Mnoho z výše uvedených řidičů skončilo v nemocnici s vážnými, někdy i kariéru ohrožujícími zraněními, a snažili se vrátit k životu dlouhou a bolestivou rehabilitací. Také ty pády ovlivnily i výsledek závodu – to opravdu nemůže být v zájmu nikoho. Ne týmy, pořadatelé, sponzoři, média nebo fanoušek cyklistiky doma. Přemýšlejte o tom: V těchto chvílích nejsou žádní vítězové. Řidič je zraněný. Řidič vozidla se musí potýkat s tím, že někoho zranil – nebo v horším případě po zbytek svého života. Na konci závodu máte výsledek, který nebyl způsoben pouze fyzickými a taktickými přednostmi a slabostmi. Podobné tragické události jsou stále častěji spojovány s cyklistikou, ale i s cyklistikou samotnou.
Je to zcela jasné: největším problémem v cyklistice byl doping a my proti němu musíme i nadále bojovat. Ale těmto zjevným bezpečnostním chybám by měla být věnována stejná pozornost a priorita. Nejen proto, že ohrožuje životy, ale také proto, že se zatím téměř nic neudělalo. Poslední velkou změnou byl protokol počasí, který byl představen začátkem tohoto roku. Předtím to bylo zavedení povinných přileb v roce 2003 – také až po smrti Andreje Kivileva. Od té doby však cyklistika prošla mnoha změnami, některé z nich hlubokými. Kvůli stále globalizovanějšímu světu existují rasy na nejodlehlejších místech na zemi. Účinný boj proti dopingu také znamená, že se nyní ještě více zaměřujeme na trénink, vybavení a výživu. Řidiči trénují tvrději, jsou efektivnější a hledají prostor pro zlepšení, ať je sebemenší. Od našich týmů dostáváme tu nejlepší podporu, abychom byli lepší a rychlejší, naši dodavatelé kol neustále dodávají lehčí a rychlejší kola, provádíme testy v aerodynamickém tunelu, abychom ušetřili možná půl sekundy na 10 kilometrů, elektronické řazení nám umožňuje řadit ještě rychleji a od roku 2016 také nám bylo dovoleno jezdit s kotoučovými brzdami, abychom mohli brzdit později. To vše vede k tomu, že peloton jede mnohem rychleji a je ochotnější riskovat. Tlak podávat výkony a být v popředí je na nás všech.
Součástí evoluce moderní cyklistiky je zdokonalování nejen jezdců a motorek, ale také kursu jízdy pelotonu. Je absolutně nutné nastavit vyšší a lepší standardy pro profesionální závodění – a to by nemělo záležet na jezdcích, je to na pořadatelích a UCI. Je příliš snadné říci: 'Řidiči závodí, takže mají zodpovědnost.' To prostě není pravda. V každém závodě je tolik věcí, které jsou mimo kontrolu jezdce: Nebezpečné cíle, všechna doprovodná vozidla, diváci a počasí – abychom jmenovali několik příkladů. Řidiči jsou dostatečně zaneprázdněni, aby se mohli soustředit na závod, a proto se musí spolehnout na pořadatele a pravidla, že je po pečlivě vybraných silnicích bezpečně vedou zkušení lidé.
Musíme všichni společně pracovat na tom, aby byl sport bezpečný a dal smysl tragické smrti Antoina Demoitiého. Bylo by skvělé, kdybychom v důsledku toho viděli některé důležité změny a označili začátek posunu k větší bezpečnosti. Musíme o tom teď začít mluvit upřímně a otevřeně. To je to, co očekávám od své federace a své odborové organizace řidičů. Začátek by byl, kdyby do aut a na motorky seděli jen zkušení a dobře trénovaní řidiči. Kromě toho byste si měli vést statistiky o nehodách a pádech, abyste byli schopni včas rozpoznat vývoj a přijmout vhodná opatření.
Zítra na začátku Three Days of De Panne budeme truchlit pro Antoina a vzdáme poslední poctu po této hrozné nehodě. Dlužíme Antoinovi, abychom zajistili, že se nic podobného už nikdy nemůže stát.
Marcel Kittel
Zanechat komentář