Autor Lennert Lifka
Letos jsme byli ve Vrsaru znovu a jsem hrdý, že mohu své reportáže nazvat trilogií. Protože já, také jen ambiciózní cyklista, píšu tuto zprávu již potřetí za sebou. I když je v trilogii třetí díl vlastně finále, doufám, že se s vámi podělím o některá pokračování o našich budoucích zkušenostech. Dobrý příběh samozřejmě vždy zahrnuje hlavní postavy, vzrušující lidi a vedlejší postavy. Ale musím říct, že v naší trilogii jsou jen hlavní role. V Chorvatsku jsme všichni součástí většího celku. A rádi cítíte soudržnost, která panuje napříč kluby a věkovými skupinami.
Nejen, že jich přibylo, a útrapy společníků tentokrát stály za to, protože byli odměněni bohatými dny a novými zážitky. Letos v její smečce nezkrotné síly nohou byli tři dospělí, šest Durynců a dva Bulhaři. Opět se vrhli na chorvatské silnice, kde je toužebně sledovali troubící řidiči a valící se v protijedoucích, policisté i hlasití motorkáři. V kombinaci s dobrým počasím, někdy špatnými cestami, horami a krásnou krajinou to vedlo k typickému chorvatskému pocitu. Když byla smečka v pondělí a o den později konečně kompletní, obratně se svezla z kopce Pineta. Cesta začala 105 kilometry za pěkného počasí. Ale již v dalších dnech byla počáteční harmonie narušena.
Pršelo, ale přesto jsme jeli jeden ze dvou deštivých dnů. Protože žádný ze spolubojovníků neměl hřejivý kožíšek (jak už to u cyklistů bývá), barevná skupinka se s drkotajícími zuby otočila a na ukazateli tak měla druhý společný den jen 76 kilometrů. Na třetím se gang schoval za zdmi hotelu a v útulných jeskyních pro dvě osoby. Ale v pozdním ránu se oko bouře přesunulo dál. Všichni si tak užili pěkné počasí a vůni tuhého vánku, který se prohnal celou zemí.
Nejpozději o den později si každý z nich všiml, co mají bulharští společníci na krabici. Od 60. kilometru dále byla téměř každá značka vjezdu do města použita jako malé skóre ve sprintu. Stranou nezůstaly ani hory. Po 127 kilometrech a závěrečném Pinetabergsprintu dorazila parta rozházená, ale stále v dobré náladě. Tato sprintová tradice existuje od loňského roku. Bylo tedy jednomyslně rozhodnuto v tom pokračovat i v následujících letech. V pátek 147. března a po šesti větrných dnech bylo na programu dalších XNUMX kilometrů. Po tomto úseku byli cyklistické poutníky odměněny odpočinkovým dnem na postupné cestě na známou horu Vrh.
Po této příliš dlouhé oddechové pauze se všichni druhý den ráno posadili na kola a třetí blok zahájili pohodovými 137 kilometry. Večer po této cestě byly dokončeny poslední přípravy na nadcházející královskou scénu. Vyřízeny poslední pochůzky, sbaleny tyče a naposledy zkontrolováno vše na kole. Když byl konečně pátek, všichni ze skupiny osedlali kola a tak se společníci vydali do cíle: Vrh. Po dlouhé době s větrem v zádech a mnoha výškových metrech dosáhli vrcholu hory a krátce si užili impozantní výhled na všechny strany. Po této dlouhé jízdě do kopce se všichni těšili na další sjezdové kilometry a tak se vydali na cestu zpět po idylických silnicích na hřebeni pohoří.
Po šesti a půl hodinách gang dorazil do své dobře vybavené nory s výhledem na moře. Všichni byli polití potem a v některých šklebivých tvářích bylo vidět úsilí. Tyto příznaky však byly pravděpodobně jen díky místnímu sprintu před Vrsarem, jak se všichni shodli. Na konci zaznělo: "No, mohl jsem jet ještě pár hodin!". Někteří souhlasně s tímto prohlášením zářili, jiní jen zavrtěli hlavou a pomalu odešli do svých komnat. I když se názory trochu lišily, všichni byli rádi, že už mají tuto cestu za sebou, a tak den skončil dlouhou, prodlouženou večeří. Další den první čtyři ze skupiny vstali brzy. Přes náměstí před ubytováním bylo slyšet kroky klusajících sportovců a funění. Proč však byli tito čtyři vzhůru tak brzy, zůstalo nejasné. Přítomný personál později uvedl, že slyšel jemný pach ranního cvičení.
Někteří se vzpamatovali, jiní méně, dokončili blok a svou poslední jízdu po téměř pěti hodinách v sedle. Do každodenního života se pomalu vkrádal jistý smutek a každý věděl, že příliš krátký čas na Istrii nevydrží. I přes blížící se konec se každý z nich snažil využít poslední odpočinkový den před odjezdem k optimálnímu zakončení soustředění. Byly různé způsoby relaxace.
Někteří zvolili dlouhé procházky městem a pláží s výborným obědem a zmrzlinou ke všemu. Tento druh relaxace posloužil i ke strávení zbývajících chorvatských drobných. Jiní však šli ještě o krok dál a večer začali podle hesla: „V autobuse se dá spát!“. Po dvanácti dnech v malebném Chorvatsku se tašky sbalily do motorového kočáru, proviant se vzal na klín a už se jelo domů.
Zanechat komentář