Cestování: Bylo to během zatmění Slunce v roce 2015, když jsem poprvé slyšel o Faerských ostrovech. Tuto přírodní podívanou bylo možné obdivovat pouze ze dvou míst na zemi, jedním byly Špicberky a druhým Faerské ostrovy.
Můj přítel Philip tam byl fotografovat zatmění, když se vrátil, byl naprosto nadšený a opravdu se chtěl vrátit na toto neznámé místo na Zemi. Vzhledem k tomu, že neustále vyhledávám místa, která jsou na horském kole ještě neobjevená, hned mě to zaujalo. A jakmile mi ukázal první obrázky, bylo mi jasné, tudy se musíme vydat, zelené ostrovy zasazené do temného severního Atlantiku byly tak úchvatné a drsné.
Ale když jsem začal pátrat, zjistil jsem, že na ostrovech je nelegální jezdit na kole mimo silnice. Vzhledem k tomu, že počet obyvatel na ostrovech je méně než 50.000 XNUMX lidí a většina z nich tvrdě pracuje za mzdu na volném moři nebo jako farmáři, je jen málo těch, kteří migrují.
Jejich půda je pro místní obyvatele užitečná, ale v jejich očích nijak zvlášť krásná. Proto je jen málo cest, po kterých se člověk smí oficiálně pohybovat. Protože nás však myšlenka prozkoumávat ostrovy na kole nepustila, rozhodneme se bez dalšího projíždět ostrovy s Gravel Bikes a na kole od nejzápadnějšího bodu k východnímu.
Začali jsme tedy hledat itinerář na internetu. I když se často spoléháme na Google Earth při mapování stezek a cest na výletech na horských kolech, zde nám pomáhá Google Sheep View. Ne, neudělal jsem překlep, protože pod „Sheep View“ si můžete představit přesně to, co si teď myslíte: 360° kamera na hřbetě ovce, která prozkoumává zemi a poté snímky nahraje do světa Wide Web poskytuje.
V roce 2017 spustila obyvatelka Faerských ostrovů Durita Dahl Andreassen kampaň „The Sheep View“, aby upozornila Google na dříve zapomenuté malé souostroví v severním Atlantiku. Hle, americká společnost byla nadšená a od té doby můžete pomocí Google Street View prozkoumávat Faerské ostrovy na hřbetech ovcí.
Letadlo z Kodaně na Faerské ostrovy potřebuje necelé dvě hodiny. A zatímco malé souostroví v severním Atlantiku působí při pohledu ze vzduchu tak klidně a nenápadně, nejpozději při přiblížení k přistání si všimneme, že zdání klame. Ale i když ten malý pruh země ve fjordu, který má být přistávací dráhou, nebereme vážně, zdá se, že faerskému pilotovi je to jedno a dovedně nás i naše motorky od sebe odděluje.
Tak jsme tam – uprostřed severního Atlantského oceánu mezi Skotskem a Islandem.
Samozřejmě jsme nepočítali s tím, že sem pojedeme na kole v kraťasech, ale počasí, které je tam za dveřmi letiště, je také trochu jiné, než se čekalo. Přes ostrovy zuří prudká bouře, když sedíme v autobuse směrem na Klaksvìk, výchozí bod naší trasy.
Večer trávíme připevňováním brašen na kolo, aby byly co nejvíce nepromokavé, protože podle předpovědi má být na další dny špatné počasí, ale nedojeli jsme až sem, abychom pak jeli na ubytování do dřepneme, tak popadneme kola a vydáme se do větru.
První den nás trasa vede velkou smyčkou z Klaksvìku na sever do Vidareidi, nejzápadnějšího místa na ostrovech, kam se dá dostat po silnici. Vítr znovu a znovu bičuje naše tváře a způsobuje, že kapky deště bolestivě praskají na kůži jako malé vodní bomby. Naštěstí se v ulicích na západě ostrovů skoro nic neděje, protože vítr pořád chňapá za volant a hází nás zleva doprava a zase zpátky.
Když vyjíždíme z tunelu těsně před vesnicí Havannsund, těžko se udržíme na kole, vítr fouká proti nám tak silně, že se nám těžko dýchá.
Vedle nás padá voda jedním ze stovek vodopádů.
Ty jsou rozesety po ostrovech. Ten před námi však nedosahuje jako obvykle na zem, ale je zachycen větrem a silou škubnut vzhůru, skoro to vypadá, jako by vodopád fungoval obráceně. Poté, co jsme večer dosáhli našeho cíle dne, rozhodneme se, že nebudeme nocovat ve stanu a místo toho sušíme promočené věci u teplého topení.
Další dny mají být co do větru stejně silné, ale s výrazně menším množstvím srážek. Další den tedy opouštíme nejzápadnější ze tří hlavních ostrovů a míříme na největší ostrov Faerských ostrovů Eysturoy. Pro spojení ostrovů vykopaly Faerské ostrovy do Atlantiku obrovské tunely, kterými se nyní valíme na kolech. 8 km tma, sem tam projíždějící auto, osvětlující na pár okamžiků černé stěny, než nás opět zahalí tma. Znovu a znovu kape ze stropu a vědomí, že stovky tun vody jsou přímo nad našimi hlavami ve fjordech, vás nevyhnutelně přitíží pedálům.
Když po tom, co nám připadá jako nekonečno, tunel znovu opustíme a vnitřně se znovu vzepříme proti tomu, co jsme za sebou nechali u vchodu do tunelu, najednou nás čeká pravý opak.
Modrá obloha, hřejivé sluneční paprsky na naší pokožce a pocit náhlého návratu životních duchů.
Takže ani dlouhé tlačení podél útesů Elduviku nás už nebaví, a když dojdeme na místo na spaní, můžeme si v suchu připravit zásoby na cestu, než se zcela vyčerpaní stáhneme do spacáků.
flatsch. Max se s bručením otočí a zaleze hlouběji do spacáku. flatsch. Teď mě to nakoplo. A zatímco já ještě v polospánku přemýšlím, co přesně mi uslintalo ksicht, znovu mě trefí úplně promočená plachta.
Na svých cestách jsem vydržel hodně počasí, ale nikdy jsem se o sebe a svůj stan nebál. Poryvy bouřky nás bičovaly, déšť už nepršel, ale jen se proléval stanem, a to vše, zatímco se Max zase s potěšením převrací a jen jde spát. Jak pro mě bude vypadat další den? Přesně tak, jak si představujete den v protivětru po probdělé noci.
Záchrana?
Čerpací stanice na kraji silnice, do kterých totálně vyčerpaní padáme, abychom doslova natankovali nádrže. Málokdy chutná jednoduchý hot dog lépe než tady. Poslední den vylézáme ze stanu pod hřejivým sluncem, vítr utichl a mraky se vyjasnily, tak takhle vypadá těch pár letních dní na Faerských ostrovech. Ač otřeseni počasím, to, co dnes zažíváme, je více než dobrou odměnou za všechny útrapy posledních dní.
Valíme se na kolech zelenými údolími, z jejichž strmých svahů stékají do moře malé potůčky, vidíme pověstné papuchalky, které vystřelují vzduchem jako malé rakety, noří se do vody a stejně rychle odlétají se zobákem plným Ryba.
Faerské ostrovy se umí prezentovat. Po posledním tunelu naší cesty valíme s koly dolů směrem na Gasadalur, kde se nachází asi nejznámější vodopád ostrovů.
Vesnice byla až do roku 2005 téměř odříznuta od civilizace.
Teprve po dokončení tunelu se sem dalo projet autem. Dříve muselo být vše svedeno po namáhavé horské stezce nebo na člunu na členité a strmé pobřeží a odtud se neslo po neuvěřitelně strmých schodech. Co to bylo za život?
Od té doby se hodně změnilo, ale ne pohostinnost obyvatel. Protože jsme poslední den výletu nevěděli, kde se ubytovat, zeptali jsme se vesničana, kde bude povoleno kempovat. Poté nás pozval, abychom si postavili stan na jeho zahradě. Jako samozřejmost se nás ptá, jestli si dáme ráno kávu. To jsou Faerské ostrovy, vítr, počasí a také neomezená pohostinnost.
Zanechat komentář