Jan Ullrich má opět chuť na kolo – na maratonských akcích a cyklistických akcích, s velkou otevřeností a velkou radostí z cyklistiky. S vítězem German Tour jsme se setkali na okraji prostyle cyklistického víkendu v nizozemském Vaals.
Horní část těla se stala objemnější, nohy už nejsou tak definované - ale je to on, zcela neomylně: Jan Ullrich. Muž, který se v mladém věku zapsal do sportovní historie vítězstvím na Tour de France v roce 1997, na kterého lze dodnes vzpomínat jedním dechem jako na Borise Beckera, Michaela Schumachera nebo Steffi Grafovou. Vítěz Tour, Vuelty a Tour de Suisse, mistr světa a olympijský vítěz, muž, který v Německu vyvolal nebývalý cyklistický boom.
Jak slavně začala ziskem amatérského světového titulu v Oslu a vítězstvím na turné, Ullrichova kariéra skončila neslavně. Na to a na zlomyslnost, se kterou se bývalá modelová atletka musela v průběhu let smířit, se ale v takových chvílích zapomíná. Cyklistická skupina Prostyle kolem Jana Ullricha a jeho společníka Olafa Ludwiga se právě vrátila ze 130kilometrového kola na tratích Amstel Gold Race; Čerstvě osprchovaní sedíte na nádvoří historického hradu Vaalsbroek a bavíte se s bizarním speciálním kolem se dvěma klouby rámu, které si Ludwig přivezl. „Hodně jsme experimentovali, abychom zlepšili naše cyklistické dovednosti,“ řekl vítěz Amstel Gold z roku 1992. Většina hostů se za smíchu celé skupiny odvážila troubit přes dlážděné nádvoří. A nakonec vstává i Jan Ullrich, daří se mu lépe než ostatním, přidává se k smíchu jako všichni ostatní. Mezi mnoha cyklisty, na stejné úrovni jako muži a ženy, kteří jsou také jeho fanoušky. Muž, který sem mnohé přivedl k cyklistice, se dostal do centra sportovního hnutí, které inicioval – a baví ho to. A samozřejmě má čas i na rozhovor...
Dá se mluvit o nové touze Jana Ullricha jezdit na kole?
Už je to nějaký čas, více než dva roky, co jsem po pauze, během které jsem skoro vůbec nejezdil, opět na kole. A nyní se to opět stalo skutečným koníčkem – srdcem a vášní.
Máte stále zájem o profesionální cyklistiku?
Rád se dívám na profi závody v televizi, když mám čas, ale jinak se v profesionální branži nevěnuji – kromě toho, že se bavím s Klödi, Grabschi, Tonym Martinem a všemi, kteří žijí v mém okolí, stále dobrými přáteli. Jinak se v oblasti všech cítím neuvěřitelně dobře.
Je cyklistika poprvé v životě jen koníčkem?
Ne – začalo to jako koníček a bylo to pro mě vlastně koníčkem, dokud jsem se nestal amatérem nebo téměř profesionálem, protože jsem dokázal s lehkostí vyhrávat své závody a byl jsem vždy nejmladší, kdo překonal všechny rekordy. Profesionální podnikání byla samozřejmě tvrdá práce; to byla 80 procent práce a jen 20 procent zábava a koníček. Je to prostě práce, která je tak těžká a do které musíte tolik investovat - silově, časově, tréninkovými kilometry...
Ale teď můžu řídit, kdy chci. Na mých akcích mě moc baví mluvit s lidmi o tématu, odpovídat na otázky - mám 30 let zkušeností ve sportu a je vždy fajn, když je můžete předávat dál.
Atmosféra tady v Prostyle je prostě skvělá a myslím, že spousta lidí se tady dostala k cyklistice kvůli vašim úspěchům...
To je pravda a slyším to znovu a znovu - jako když mi Tony Martin říká: "Ty jsi mě přivedl k cyklistice". Boom z té doby, který stále trvá, je boom Jedermann a mnozí z profesionálů, kteří jezdí dodnes, ať už je to Linus Gerdemann nebo Ciolek, byli skoro děti, když jsem měl své velké úspěchy a asi se trochu inspirují že.
Jak prožíváte velké maratony a gran fondos – není pro vás něco takového procházka růžovým sadem?
Vlastně ani ne – je tu jeden závod, ke kterému mám velký respekt, a to je Ötztaler. Musím se starat jen o lidi, nemusím závodit na čas nebo vyhrávat, ale pořád musím být fit – vždyť je to asi 6.000 výškových metrů a 240 kilometrů. Starám se o lidi, z nichž někteří by bez mých tipů neprošli. Tento pocit průjezdu je pro Jedermanna typický – jinak byste mohli získat licenci a jet na kole. Raději se starám o řidiče, kteří jsou nezkušení a cyklistika je prostě baví. A pak ještě trochu trénuju. Buňka si velmi rychle pamatuje výkonnostní, silové a tréninkové podněty, ale i tak toho musíte hodně stihnout a akcí mám teď tolik, že se jen s nimi můžu vrátit na svých pár tisíc kilometrů. A také rád cvičím na boku, když je vhodné počasí.
Jak to prožíváte s Jedermannem? Může snad z nadšení těžit odborný sektor?
Ano, možná – když vidíte, že se třeba o cyklistiku zajímají tisíce lidí a že je tomu odpovídající vysoká sledovanost Tour de France, tak sponzoři určitě přijdou. Ale dokud se znovu a znovu vytahuje téma dopingu a starých klobouků, nikdo si netroufne. Měli jsme to loni s Alpecinem, který byl opravdu ochotný dát pár milionů za německý tým. Myslím, že to chce trochu více času. Vybrat si cyklistiku chce také odvahu. Potenciál určitě máme – je tam spousta mladých jezdců. Tam dole to začíná tím, že se možná za deset let najde jezdec, který bude mít takové výkony jako já.
Táhne vás to někdy zpět do profesionálního podnikání?
V tuto chvíli ne. Často volám Jensi Heppnerovi a ten je na cestách víc, než býval. Pořád se mu líbí, já jsem raději s rodinou. Někde jsem se viděl pro radu – téma přišlo i na Alpecin.
Co by se podle vás muselo stát, aby se německá cyklistika postavila na nohy?
Je to jen otázka času, jestli se mě zeptáš. Téma se musí dostat z médií, nemusíme mít chvíli skandál v cyklistice – pak se vrátí sponzoři. Všichni musíme táhnout za jeden provaz. Musíme znovu věřit řidičům; musíme také začít odspodu, dát rodičům jistotu pro jejich děti – a dalších pět až deset let nesmí v profesionální cyklistice nastat žádné velké skandály. A pokud se zapojí sponzor, tak je tu další řetězová reakce a zase se zapojí další.
Máme talent a jezdci stále přicházejí, teď v tom musíme jen zůstat.
Klíčové talenty: Kdy se k německým sprinterům světové třídy konečně opět připojí kulatý závodník?
Každý si před rokem 1997 kladl otázku – proč turné nevyhraje žádný Němec? To byla smůla, kterou Německo nebo Dánsko nebo nyní Anglie zažily jen jednou, protože nejsme typické cyklistické národy. To se nedá naprogramovat, všechno musí sedět.
Andrease Klödena si stále velmi cením – nejen proto, že je to můj přítel. Pořád je to vtipálek a myslím, že teď to chce zopakovat. Má velkou svobodu, protože každý ví o jeho schopnostech a talentu a tuto kartu lze rozhodně hrát...
Opravdu si myslíte, že lidé dokážou pochopit, jak žije profesionální cyklista?
ani náhodou Takový profilový život si neumíte představit. Po těch šesti nebo sedmi letech, co jsem mimo firmu, si ani nedokážu představit, jak těžké to bylo. Jste v těchto kruzích, ročně najedete svých 35.000 XNUMX kilometrů a máte to naplánované opravdu od rána do večera...
Pramení skepse k cyklistice z tohoto nepochopení?
Tyhle výkony jsou samozřejmě skoro abnormální – na Giru se zase jezdí na sněhu a tak dále, to lidi nedokážou pochopit. Dvakrát nasednou na kolo a svezou se na malé vlně a uvědomí si, že jedou jen o polovinu rychleji než profesionál – ale taková profesionální kariéra se samozřejmě buduje za 15, 20 let. Myslím, že si to dokážete představit jen tehdy, když jste to udělali sami.
Jak na tomto pozadí vidíte výkony rekreačních sportovců, kteří najedou svých 6.000 nebo 7.000 kilometrů?
Myslím, že je to skvělé - jinak bych to tady nedělal. K tomu mám největší respekt, vždyť oni pracují a nedovedu si představit, jak někteří jezdí tisíce kilometrů, aby se připravili na Ötztal a získali rodinu a práci v jednom hrnci – smekám před nimi. Cyklistika vás začne bavit, až když jste trochu v kondici – a to obnáší spoustu práce, dokonce i jako hobby cyklista.