Po náročném ranním plaveckém programu je na programu pět hodin jízdy na kole. Cíl první etapy Vuelta de Mallorca by měl být pouhých 15 kilometrů od našeho bydliště. S trochou aritmetiky plánuji naše tréninkové kolo tak, abychom byli s Markusem přesně v cíli v Camposu. Když vejdeme do města, všude je klid. Nepřipadá mi to jako velký závod. Všechny velké týmy Pro Tour jsou na startu.
Bloudíme po Camposu a najednou stojíme před zátarasem. O 200 metrů dál za rohem vykukuje první týmový autobus. A hned za ním je cílový prostor se všemi lidmi, kteří nám ve městě chyběli, obrovský dav diváků. Všichni jsou již velmi nadšení. Hladina hluku se stále zvyšuje kvůli policii, velitelským vozidlům a vrtulníkům. Stojíme tam deset minut a každou vteřinu očekáváme pole. Hurá... vedoucí skupina prostřelí za 2 sekundy. Kluci sprintují pro dnešní vítězství. Rychlost je neuvěřitelná. Šílenství!
Zbývající řidiči se pomalu valí do cílového kanálu. Kolem nás se klikatí týmová auta. Najednou někdo mává z auta Cofidis - to je mechanik od nás, náš kamarád Toni! Jak se dostane do doprovodného vozidla Cofidis?
Jedeme zpět. Musíme trénovat sami a nemůžeme se celý den dívat na cyklistické závody. Musíme ještě ujet pár kilometrů, plán je plán, jinak budou problémy s trenérem. Cesta z města nás vede přes výběh. Tam vidíme autobus Lotto. Říkáme si: možná budeme mít štěstí a vyfotíme se s André Greipelem. Bohužel už je v týmovém autobuse. Toni k nám přichází a my samozřejmě chceme hned vědět, jak se dostal do doprovodného vozidla Cofidis. Je to pomalu čerstvé. Musíme jít dál. Ale Markus si všiml, že kluci z Lotta jsou všichni venku z autobusu a jsou na cestě ke svým kolům. Ani jeden z nich se samozřejmě neodváží. Posílají mě požádat Andrého, aby se spolu vyfotil. Bohužel jsem v tu chvíli nevěděl, že den pro něj neproběhl podle očekávání. Byli jsme 100 m od cíle a neviděli jsme přesné pořadí jezdců v cíli. Ale i přes znatelné zklamání jsme s ním nakonec stejně dostali hezkou fotku.
Jedeme na kole domů šťastní z toho, co jsme zažili. Kop se okamžitě cítí lehčí. V duchu srovnávám cyklistiku s triatlonem. Cyklistika je mou součástí. K triatlonu jsem se dostal přes cyklistiku. Jako teenager jsem seděl u televize a sledoval každou etapu Tour de France kolem Ulricha a Armstronga. I když cyklistika kvůli mnoha dopingovým aférám ztratila nebo ztratila svou přitažlivost – bez těchto přímých přenosů bych dnes nebyl triatlonista. A právě teď příjezd do cíle, napětí diváků, šimrání ve vzduchu, šílená rychlost vedoucí skupiny, to bylo prostě strhující, burcující, vzrušující! Pořád jsem úplně unešená.
co je těžší Profesionální cyklistika nebo profesionální triatlon? Znám obě strany, ale na otázku se mi těžko odpovídá. Ironmanská vzdálenost je pro mě těžší než jednodenní závod na kole. Ale představa, že jsem každý den v sedle dva nebo tři týdny v etapovém závodě, každý den závodil, každý den posouval limity, čelil pádům nebo nebezpečí pádu každý den, mě z té představy mrazí.
Slunce opět hřeje. A zadní vítr, který nás nese domů, odnáší i mé myšlenky. Moje vzrušení postupně opadá. Domů přijíždíme se srdcem plným dojmů, větru a slunce.
Večer je tu domácí kalamáry s citronem a majonézou, jedno z mých oblíbených jídel. Důstojný konec tak skvělého dne!
Zanechat komentář