Příběh je trochu delší, přece jen vše začalo v úterý cestou do Füssenu, kde byl opět na programu jeden z cyklistických týdnů ve Füssenu v rámci přípravy na Tannheimský cyklomaraton. Nejprve však byla dlouho očekávaná návštěva mého hlavního sponzora, společnosti Doser ve Füssenu. Jako vždy velmi povedená věc, za dosavadní sezonu sklidila velkou pochvalu a o něco později už jsem seděl s hosty hotelové léto na kole si udělal pohodovou prohlídku Plansee s příjemnou kavárnou a skvělou zábavou se šéfem Wolfgangem Sommerem a hosty.
Ve středu a ve čtvrtek jsem také směl nasednout na kolo, což je skvělé, pokud je cyklotúra na cheat sheetu a nepadne za oběť různým jiným úkolům. V každém případě to byl velmi pohodový den, i přes spoustu schůzek a schůzek venku, ale něco by mělo pokračovat i pro nadcházející sezónu a mám z toho velmi dobrý pocit! V pátek jsem cestoval do Tannheimer Tal navštívit svého přítele Markuse a jeho rodinu Berger Hof – jedna z mých (mnoha) oblíbených stanic v Tannheimer Tal. Markus je sám nadšeným cyklistou skvělým hostitelem pro sportovně založené hosty a sám rád jezdí na výlety, pokud má čas.
K relaxaci jsem využil "klid před bouří", pilně přišrouboval materiál (díky Cyklistika Zacherl a Stefan z Horští jezdci ve Vils za pomoc!), povídali si s mnoha cyklisty a šli s fotografem Marco Felsenhauer na turné, který se jako vždy pustil do práce nanejvýš profesionálně a patřičně mě i mé vybavení nastudoval. Klid před bouřkou jsem si užíval až do sobotního rána, pak nastal čas dorazit, připravit se a konečně společně vyrazit. S téměř 15 jezdci jsme si dali pohodové kolo, navštívili objížďku na Jungholz a „cval“ přes cyklostezku na Grän. Večer nudlová párty, taktická porada, instruktáž nadřízených a brífink, udělali poslední opatření a unavení zapadli do postele.
Nakonec budík zazvonil ve 4:30 – škoda, že jsem si dneska skvělou snídani v Berger Hofu mohl užít jen částečně – přeci jen s plným žaludkem těžko zrychluji. Naštěstí bylo na startu vše rutinní, týmoví jezdci byli mezi sebou dobře organizovaní, umístili se v předních řadách startovního roštu a jelo se. Přímo vepředu a udávat tempo na cyklostezce - myslím, že to docela fungovalo - aspoň se vepředu nespěchalo. Na hlavní silnici pak krátké předpětí na zahřátí a pak nejprve soustředění na Monu, která se i přes těžký pád na maratonu s pohmožděnými žebry a rozsáhlými oděrkami na zádech nedala od startu odradit.
Tvrdě bojovala až k Jungholzovi, ale jako obvykle nechtěla žádnou pomoc - bojovnice od přírody, naše Mona. Po Jungholzovi bylo pole stále asi 200 mužů silné - byli tam skoro všichni týmoví jezdci a bylo to naprosto pohodlné, uvolněné klábosit v závodě, pro mnohé to bylo nové území, kde jsem plaval někde v zadní třetině a že v maraton... Krajina v Allgäu byla především snem v ranním slunci, takže si myslím, že nová trasa je absolutním obohacením – zejména pro jezdce! Málem jsem si toho nevšiml, někde v této oblasti se odtrhlo 10 jezdců, ale jak už bylo řečeno, měli jsme Stephana Schwarze vpředu jako horké železo a nebyli jsme pod tlakem.
Další pokusy o únik si Max s Ulrichem dokonale pokryli, a tak se Ulrich brzy ocitl ve skupině, kterou jsme mohli opět chytit na strmém průsmyku Riedberg. Pole se vybralo správně, ale šlo mi to hravě, a tak jsem pomohl Ulrichovi a několika dalším jezdcům, kterým se na poslední jamce podařilo dohnat novou stíhací skupinu. Pak v Bregenzském lese Max zaklel, když se v poli vůbec nic nepohnulo a nohy mu zůstaly viset. Takže se toho zase nahrnulo hodně, dokonce 2 ženy a nějací další týmoví jezdci. Vedoucí skupina měla náskok už 4 minuty a výpočty pomalu začaly zjišťovat, zda se to dá ještě dohnat.
Vše záleželo na tom, jak velká bude skupina pronásledovatelů po Hochtannbergu, protože cestu údolím Lechu se silným protivětrem lze přežít jen ve skupině napůl bez úhony. Nějak jsem měl pocit, že už nikdo nemá opravdové ambice a že by skupina mohla i skončit. Toto podezření vzrostlo, když až do Schröckenu (začátek strmého Hochtannbergu) nikdo pořádně netlačil. Skupina se už trhala, ale na špičky to nebylo rychlé tempo. Když po první rampě ještě nikdo nezvedal zadek, sebral jsem odvahu a odešel sám - neodolatelně pro ostatní, kteří vůbec nereagovali a pokračovali stejným tempem.
Rychle jsem vytrhl velkou díru, ale stačilo by to na 4 minuty jízdy na vrchol? Věděl jsem, že pokud nestíhám průsmyk, můj přízvuk bude naprostá ztráta energie, protože v údolí Lechu jste se ztratili sami. Lídři by navíc byli jistě unavení a pronásledovatelé stále čerství, takže nepříliš dobrá výchozí pozice a docela velký risk. Nějak mi to bránilo dostat se na 100 %, ale když se zepředu objevili první jezdci, znovu jsem to zvedl a při průjezdu jsem byl dobrých 1:30 za 5 zbývajícími lídry. Získal jsem tyto informace a láhev na naší týmové etiketě - velké díky našim tvrdě pracujícím supervizorům!
Pak plné riskování při sjezdu, kolem aut, autobusů přes staveniště, město Warth a ten bestiální kus štěrku (nebo spíše suťové pouště) v krátkém protisměru. Modlil jsem se, aby moje pneumatiky byly v pořádku, ale jako po celý rok byl můj Mavic Yksion Tubular pevný jako skála! V dlouhém rovném sjezdu jsem se nemohl moc prosadit a přede mnou stále nebylo nic v dohledu. Viděl jsem se "hladovět" v údolí Lechu - to je tenkrát... Všechna auta byla zaseknutá na staveništi, takže nebyla naděje, že bych od nich chytil větřík. Z posledního strmého kroku jsem měl dynamiku, když se najednou objevila auta a cyklista.
Přestřelil jsem to, byl to můj spoluhráč Stephan Schwarz, kterého sužovaly křeče a nemohl už udělat ani krok. Nemělo by ale smysl mu pomáhat, protože za další zatáčkou se náskok ještě dal tušit a já se kousal do zubů, abych překonal posledních pár metrů. HOTOVO - byl jsem na tom... Úplně ohromen, odkud jsem přišel, jsem se okamžitě ujal vedení a poučil skupinu o závodní situaci. 4 zbývající jezdci mě naštěstí podporovali, jak mohli, ale rád jsem si vzal lví podíl na vedení a mnoho neúspěchů při změně vedení, abych uhájil alespoň malý náskok na pronásledovatele až do Weißenbachu.
Lechtal se táhl věčně, rozmanitost poskytuje pouze cyklostezka a množství ucpávek. Naštěstí jsem sehnal flašku u Labe ve Weißenbachu a ani ostatní neměli lahev kilometry. Pak jsem neváhal a odkráčel, ale (jak se skoro očekávalo) stále mi dýchali na krk minimálně 2 spolubojovníci, kteří mě nechtěli nechat tak snadno odejít. Vzhledem k tomu, že jsem nastartoval Gaichtpass s 330 watty a že to mí pronásledovatelé na rovině údajně už „neumějí“, byli enormně „otravní, protože za mnou. Když se to srovnalo, musel jsem tvrdě bojovat, síla klesla a pronásledovatelé se přiblížili.
Když jsem se v Nesselwängle znovu otočil a měl dobrý výhled dozadu, najednou jsem uviděl skupinu 7 nebo 8 lidí - před nimi motorka - šok byl velký - to musela být ta honící skupina! To byla možná minuta, ne-li méně a do cíle ještě 7 kilometrů... U mě to bylo stejně dlouhé jako zbytek závodu, z přikrčeného sedu jsem dostal stehy v boku a pomalu se začaly projevovat křeče . Až když jsem na hranici 1000 m nemohl zahlédnout skupinu a o něco později se přes parkoviště a podchod spojil s domácím úsekem, uvědomil jsem si, čeho jsem dosáhl. Skvělý pocit, protože Tannheimer je jedním z domácích závodů mnoha týmových jezdců a partnerů z Allgäu.
V cíli, nadšeně přijat mnoha týmovými jezdci, kteří zvolili krátkou trasu, a mým hlavním sponzorem - Jürgenem Doserem - jsem neměl čas si lehnout kdekoli na trávě a dostat se přes křeče v břiše. Mentálně ne zcela „dorazil“ byl rozhovor s vítězem atd. – na což jsem naštěstí našla dobrá slova a můj žaludek se zase uklidnil. Před dalším rozhovorem jsem vypil polovinu občerstvovací stanice, teprve poté protnula cíl početná skupina pronásledovatelů kolem Andiho Traxla. Moje adrenalinová bomba v Nesselwängle byla tedy pravděpodobně kombinací řidičů na krátké vzdálenosti a mých 2 pronásledovatelů a ne honící skupiny - to je jedno - náskok necelé minuty by nedal prostor k oddechu.
Týmoví jezdci se valili jeden za druhým, Stephan Schwarz skončil ve stíhací skupině, Max Aigner a Ulrich Bartholmös bohužel museli zaplatit za svou pilnou pomoc v průsmyku Gaicht. O něco později dorazila do cíle Monika Dietl - jako vždy se o ni postarali Josef Czernin, Jörg Schmid a její přítel Tom. Zcela vyčerpaní a v bolestech jsme se o ni společně starali - moje vítězství rychle ustoupilo do pozadí, zatímco jsme se starali o Monu. O to větší byla radost a překvapení z jejího 3. místa a mého vítězství s již téměř kompletními týmovými jezdci. V prostoru cíle jsme trávili čas až do předání cen.
Výtěžek byl dnes obrovský: Kirchmair Cycling Team byl zastoupen téměř na každém ocenění, Mona vyhrála svou věkovou skupinu a celkově 3. místo, Stephana Schwarze vytlačil Andi Traxl na 2. místo ve svém AK (celkově 8.) a kapitán Stefan zajistil své 4. vítězství na 7. ročníku Tannheimerského cyklistického maratonu! Skvělý víkend pro celý tým přímo u dveří - tak to může pokračovat! Brzy se zase uvidíme na Arlbergu, kde je na programu poslední společné soustředění na velký vrchol, Ötztalerský cyklomaraton. Arlberg Giro a Highlander Cycle Marathon jsou posledními generálními zkouškami na vrchol sezóny na konci sezóny.
Pokud máte chuť, můžete se k nám přidat i spontánně - v Hotelu am Arlberg máme perfektní podmínky pro společný tréninkový týden, na který jsou zváni i jezdci, kteří chtějí poznat náš tým. V říjnu bude další novinka - společně s Hotel Knight v Tannheimu je prodloužený víkend, kde je na programu několik pohodových vyjížděk na kole a také gurmán & wellness. Ideální příležitost k odpočinku na konci sezóny a užít si pár dní aktivní relaxace v Tannheimu a Allgäu!
Zanechat komentář