Stále mám v hlavě vzpomínky z roku 2014: teploty pod nulou, déšť, sníh a těžké podmínky pro plavecký trénink. Vlastně mi bylo jasné, že sem nahoru do Svatého Mořice znovu nechci. Teď mě Jo přesvědčila. Vše balíme do auta a jedeme 1500 km po Evropě autem a trajektem z Mallorky. Jelikož se to dá skvěle skloubit s výletem, účastním se Chiemsee Triatlonu. Po dlouhé jízdě přijíždíme s trochou kolečka do Německa. I když to na vítězství úplně nestačí, jsem ten den se svými běžeckými a cyklistickými výkony spokojený. Přesto není nic, na čem bych si odpočinul a tak druhý den ráno pokračuji do výškového soustředění ve Svatém Mořici.
Jakmile jsem tam, nemohu tomu uvěřit: slunce svítí; je hodně přes 30 stupňů; je zde fantastický nový bazén; Jsem rád, že znovu vidím Bretta Suttona. Stručně řečeno: Všechny obavy, které jsem si s sebou přinesl z loňského pobytu, se rozplývají ve vzduchu. Při ranním plavání jsou po mé levé a pravé straně na trati dva olympijští vítězové z Londýna 2012: Nicola Spirig a Alistaire Brownlee. Je těžké spočítat mnoho Ironmanových titulů ostatních sportovců, kteří jsou stále kolem. A teď jsem dvojnásobná těžká váha. 😉 Cítím se dobře, ale i srovnání s ostatními ukazuje, že i když jsem se v plavání zlepšila, je stále co zlepšovat!
Pokud počasí spolupracuje, je radost sem průsmyky projet na kole. I když mám vždycky zpočátku pocit, že mě někdo drží za nos, během dnů si na nadmořskou výšku zvykám a každý den se mi lépe dýchá. O to víc mě udivuje, že se svými běžeckými časy téměř vyrovnám běžné časy. Zvykání na nadmořskou výšku probíhá rychleji než loni. Jen doba regenerace trvá na dobrých 1800m o něco déle. Zvlášť když mého trenéra a profesora filozofie napadne, že dlouhý běh by měl vést po turistických stezkách Friedricha Nietzscheho, a proto musím občas uběhnout maraton. Alespoň teď nacházím se zavázanýma očima pyramidální kámen Zarathustra na jezeře Silvaplana.
Před dvěma týdny bych se neodvážil uvěřit, že budu litovat, že jsem tady nahoře jen dva a půl týdne. Protože Half Challenge Poznaň je na pořadu dne. Na tuto akci jsem se těšil týdny. Nějak se mi ale dny před závodem tolik nedaří a najednou už se mi moc nechce startovat. Můj týmový kolega Markus Hörmann je však na startu a Jo říká, že tam stejně pojede, aby ho podpořil na trati. Je si jistý, že Markus umí dobře běhat a ví, jak velký rozdíl to pro sportovce znamená, když je trenér stranou. Tak já půjdu s tebou. Aspoň můžu plavat a jezdit na kole a při běhu vidím, jak na tom jsem.
Když plavu, mám opravdu slzy v očích, protože se nemůžu vůbec posunout dopředu. Nemůžu držet skupinu a plavat klikatě přes trať regaty. Cítím se, jako bych byl ve vodě navždy, a pak z vody vylezu frustrujících sedm minut pozadu. Nadávám si a říkám trenérovi, že to nemá smysl, závod už skončil. Trvá na tom, že alespoň pořád jezdím na kole, jinak by to byl totálně promarněný tréninkový den. Ale kupodivu se mi po 20km na kole vrací bojovnost a sbírám další a další děvčata. Sesedám z kola s náskokem přes minutu, Jo stojí na kraji a ptá se mě, co bych udělal. já to nevím. Uběhnu tedy pět kilometrů a uvidím, jak daleko se dostanu. Teprve po pěti kilometrech jsem stále ve vedení. Poté stejným tempem držte dalších pět. Stále jsem ve vedení a dokonce jsem svůj náskok zvýšil. Takže pokračujte v chůzi. Neumíte si představit, jakou mám radost, když protnu cílovou čáru jako první. Je to moje první velká výhra na poloviční vzdálenosti. S tímto startovním polem jsem o vítězství ani nesnil a nikdo mě nečekal. Ještě nikdy jsem takhle nad běžeckou dráhou neletěl. Stanovil jsem si nový osobní rekord: 1:24 min na 21,8 km! Markus navíc získal své první pódiové umístění v opravdu silném poli mužů. Tento víkend byl pro náš tým TRIPEP obrovský úspěch: dva starty, dvě umístění na stupních vítězů!
Teď mě čeká pár dní tréninku v mé rodné zemi kolem Jeny, než pojedu znovu do Polska. Tentokrát do Ironmana 70.3 Gdynia. Opět s Jo a Markusem. Doufám, že tam oba zvládneme závod jako v Poznani. Po tomto víkendu se moc těším!
Sportovní pozdravy z krásného Durynska, Diano
Zanechat komentář