Report ze závodu od Kai-Uwe Sommera / Team Green'n Fit
Kdo přetočil hodiny - div se, nemůže to být tak, že 3.10.2016. října XNUMX byl na programu Münsterlandgiro poslední závod série Německého poháru v cyklistice. Všichni si ještě živě pamatujeme úspěšný úvodní závod v Göttingenu, který nám nepřipadá jako příliš dávno. Všichni členové týmu rádi jezdí na závodních motorkách a závodí, ale na jednom nebo druhém jezdci bylo stále znát, že přestávka od závodění je prozatím dobrá. Přeci jen to byla dlouhá, namáhavá a rušná sezóna. Předtím se ale samozřejmě muselo dát všechno znovu, aby bylo dosaženo individuálních i týmových cílů na Münsterlandgiru.
Ve skutečně typickém říjnovém počasí, den německé jednoty viděl různé cesty. Tým Green'n Fit byl opět velmi přítomen s celkem 9 jezdci.Tanja, Marco, Peter, Jonathan, Oli a já jsme jeli 70 km trasu. Tamara zvládla 110 km a Marion a Manuela kladly důraz na 140 km smyčce.
Na začátku 70 km kola bylo pouze varování před mokrou a kluzkou vozovkou na prvních 10 km, ale v průběhu závodu to vlastně znovu a znovu vlhlo zespodu, někdy i shora a došlo i k nečekaným, velmi hustá mlžná pole. V tomto ohledu bylo počasí výrazně horší, než se předpovídalo.
Byl to můj první závod GCC od podzimu před 4 měsíci a mým individuálním cílem bylo samozřejmě dorazit v pořádku, ale také jsem chtěl zjistit, jestli dokážu pokračovat ve výkonu ze začátku sezóny i přes nucenou pauzu a celkově na čele. a zejména v mé věkové skupině tam může být. Protože jsem se samozřejmě chtěl pokusit co nejlépe podpořit své spoluhráče v klasifikaci týmů. Zpočátku jsem se ještě držel zpátky a jel trochu opatrně – i proto, že psychicky jsem měl pořád velký respekt z neklidu a hektického tempa v tomto velkém poli a chtěl jsem získat zpět určité sebevědomí do závodů. Samozřejmě jsem musel stále tvrdě klikat, protože přes všechny mé výhrady jsem se rozhodl mít náskok vždy na dohled. Kilometr od kilometru jsem se v poli cítil lépe a po necelé polovině závodu jsem nabral odvahu a občas se nechal vidět vepředu a pomáhal udávat tempo.
Vždy tu byly pokusy o odtržení, ale nikdo se nedokázal odtrhnout a velké pole na frontě zůstalo pohromadě. Na tomto poli vedení však byli vždy zastoupeni alespoň 4 členové týmu z Green'n Fit, takže silný týmový výsledek vypadal realisticky. Navíc se Green zdál být fit, protože jsme byli často iniciátorem malých špendlíků v podobě krátkých prudkých sprintů – ale vedoucí pole asi 50 jezdců zůstalo pohromadě. Pár kilometrů před cílem dokázal velmi silný Jonas Lefermann utéct sám a nakonec závod s velkým náskokem vyhrát. U balíku to bylo „jen“ o umístění, ale to jakoby nevadilo, protože kilometr za kilometrem ubíhal vysokou rychlostí a my se blížili do cíle.
Posledních pár kilometrů bylo opět pořádně hektických – ale vše by mělo skončit velkým finále sprintu. Do 50 m před cílem bylo pár záludných situací, jak to bývá s hromadným sprintem třeba 40 jezdců, ale zdálo se, že bych mohl naplno dosáhnout všech svých cílů. No, to, co se stalo potom, jsem poté několikrát sledoval na kolujícím facebookovém videu od Rose Team Münsterland, ale nedokážu to vyřešit ani z živého vysílání, ani z videorecenze. Pamatuji si jen, že se krátce přede mnou chytili 2-3 řidiči, začali uhýbat a spadli a já si hned uvědomil, že se tomu už nevyhnu a velký šok mě málem ochromil, protože vzpomínka na pád před 4 měsíci byla okamžitě současnost, dárek.
Spadl jsem na stejnou stranu a okamžitě jsem ucítil, jak mě nově obnovená žebra znovu bolí - můj první stisk šel do rovné klíční kosti, která byla opět neporušená, a úleva byla obrovská, když jsem si uvědomil, že se nezdá, že by tam byla nová zlomenina. Všude kolem mě byli jezdci a závodní motorky - jako v transu jsem v určitou chvíli vstal a hledal své kolo a našel ho, sedlo se ulomilo a leželo někde v davu, jinak to zpočátku vypadalo OK . Můj týmový kolega Marco se postavil vedle mě, lehce krvácel, držel se za ruku a také šokoval – po chvílích omámení jsme pak společně dojeli do cíle, abychom dali alespoň konečný výsledek. Poté jsme šli do stanu záchranáře, který byl pochopitelně velmi přeplněný - tam mě první diagnóza uklidňovala, protože zjevně nebyla žádná nová zlomená žebra, jen modřiny nebo výrony. Protože uprostřed havárie byl i týmový kolega Peter a náš nejlepší muž dne Jonathan dosprintoval do cíle těsně před námi na 8. místě, určitě bychom měli slovo v klasifikaci týmů.
Skutečnost, že jsem byl i přes pád stále 6. ve své věkové skupině, mi ukazuje, co by bylo možné bez pádu. Prostě na ničem z toho vlastně nezáleží, protože jsem bohužel nedosáhl toho nejdůležitějšího - dojet v kuse do cíle - a ne vlastní vinou spadnout podruhé v krátkém časovém úseku jistě vám dává podnět k zamyšlení, i když vím, jaké štěstí jsem měl tentokrát s touto obrovskou rychlostí a touto opravdu ošklivou hromadnou havárií. Všem řidičům, kteří havarovali, přeji vše nejlepší k uzdravení (od Marca a Petra vím, že jsou opět víceméně v pořádku)!!!
Zanechat komentář