Cyklistika: Cyklistika je o úspěchu a penězích – alespoň u většiny z nich. S německým týmem Embrace The World Cycling Team je to trochu jinak. Jak název napovídá, pozornost je zaměřena především na sociální aspekt. Protože název týmu „Hugging the world“ je ve skutečnosti žit. Kromě zábavy s cyklistikou se tým zabývá především dárcovstvím pro potřebné. Po jeho dvou etapových vítězstvích na Tour of Rwanda mluvíme v rozhovoru s německým jezdcem Julianem Hellmannem.
Embrace The World: Zlepšení světa prostřednictvím cyklistiky
Prosadit se v cyklistice není snadné. Vrchol světa je malý a cesta k profesionálovi je těžká. Ale ne každý jezdec má na to, aby se stal vítězem Tour de France – a možná ani nárok. Protože na světě jsou důležitější věci, na které Embrace The World Cycling Team nejen poukazuje, ale také jde příkladem pomoci. Nebezpečí hrozí především v exotických krajích. Čísla jsou pro ně stejně důležitá jako pro ostatní týmy, ale jde méně o počet vítězství a více o stav darovacího účtu. Zatímco všichni řidiči si letenky musí platit sami, díly na kola jsou darovány místním lidem v nouzi – přímo a bez zajížďky. Peníze jdou například do nadací na ochranu zvířat a proti rakovině, ale podporováni jsou i sportovci v Africe a Asii. Tým existuje od roku 2015. Tehdy ji založil Micha Glowatzki, který ji vede dodnes.
Juliane, právě jsi soutěžil na Tour of Rwanda se svým týmem Embrace The World Cycling Team a sám jsi získal dvě etapová vítězství. Jaké dojmy jste získali?
Julian Hellman: Poté, co mi loni umožnili jet senegalským turné společně se svým týmem, jsem se opravdu těšil na dojmy z další africké země. Bylo nám ctí, že jsme jako amatérský tým dostali pozvání na vysoce uznávanou Tour du Rwanda (kategorizovanou jako profesionální turné, UCI 2.2) a na tuto akci jsme se dobře připravili. Předem jsme se samozřejmě informovali o historii země a o tom, co nás tam čeká. Nakonec ale prostě všem v našem týmu hodně důvěřujeme, takže se na sebe můžeme v každé situaci vždy spolehnout – ať už jako jezdci v závodě, nebo na naše supervizory nebo sportovní ředitele. Je to jako velká rodina. Společně chceme poznávat nové země, lidi a kultury a zvládnout všechny výzvy.
Rwanda je velmi chudá země, ale v posledních letech se rychle rozvíjí. Všichni jsme byli ohromeni nadšením lidí. Všude lemovaly ulice tisíce lidí, včetně mnoha dětí. Běhali vedle nás po stoupáních, povzbuzovali nás a cestou tančili. Pokud se vám pak z poslední unce síly podaří provést rozhodující útok na konci a vyhrát etapu, je to samozřejmě třešnička na dortu. Ale ne o moc víc ve srovnání se všemi ostatními dojmy, které zde získáváme.
Navíc je to vždy skvělá příležitost poznat další řidiče z různých zemí světa a vyměnit si s nimi nápady. Nebo najednou potkat známé z Konga, kteří vás vítají v cíli poté, co jste je v posledních letech potkali na jiných afrických turné a snažili se je podpořit materiálními dary.
The Embrace The World Cycling Team se zavázal k určité sociální angažovanosti. Proč jste si vybral tento tým?
Julian Hellman: Po téměř deseti letech v německé a evropské cyklistice nastal čas, abychom já a tři přátelé našli něco nového, dali tomuto sportu širší význam. Tak jsme narazili na Micha s nápadem Embrace the World a hned to do sebe zapadlo. Začali jsme s jediným dresem a jedinými kalhotami. Ale myšlenka na společné poznávání jiných zemí a kultur prostřednictvím cyklistických závodů pro nás byla cennější než cokoli jiného. Naštěstí se nám při troše štěstí a dobrých výsledků podařilo rychle sehnat nějaké materiální sponzory a tak jsme byli moc rádi, když nám Canyon nabídl, že nám vybaví kola.
Mezitím s DT Swiss a Alpecin máme další dva sponzory, kteří nám umožňují alespoň zaplatit naše vybavení. Cestovní náklady si většinou neseme my řidiči sami, pokud to půjde dobře, můžeme náklady pokrýt z prize money. Pokud ne, nevadí, protože pokaždé máme více zážitků a setkání a navíc věnujeme část našich prize money. Náš tým je zvláštní komunita. Můžete to také vidět ze skutečnosti, že tým téměř neopustí jezdci. Všichni jsme velmi spokojeni a podílíme se na mnoha oblastech, od hledání sponzorů až po obstarání materiálu a plánování závodu.
Jezdci All Embrace The World Cycling Team zveřejňují svá data na Stravě. To generuje dary. Jak to funguje?
Julian Hellman: Hned od začátku bylo naší základní myšlenkou každým ujetým kilometrem něco vylepšit. Je to možná trochu utopické, ale to byl náš cíl. Vždy se dalo dělat kompromisy. Plán byl tedy takový, že každý z nás jezdců (nyní 14 jezdců v road teamu a 5 jezdců v MTB teamu) hledal soukromého sponzora, firmu nebo známého, který je ochoten věnovat pár centů za každý ujetý kilometr. Výsledkem je podpora – v závislosti na sponzorovi – mezi jedním a pěti centy na kilometr. Takže když jedeme třetí etapu tady ve Rwandě (200 km), každý z nás inkasuje mezi 2 a 10 eury, v tréninku to samé.
Většina z nás pak peníze převádí na náš týmový dárcovský účet, ze kterého pak podporujeme sociální projekty. Nejlépe v těch zemích, kde také závodíme a o kterých se můžeme sami přesvědčit. Jako příklad by to bylo B. škola pro děti ulice v Senegalu. Toto je podruhé, co jsme je podpořili a navštívili. Známe dokonce i místní učitele. Kromě dárcovského konta věnují někteří řidiči své peníze také přímo zvířecím útulkům v Německu nebo německé Dětské onkologické pomoci. Celkem jsme kromě věcných darů mohli přispět zhruba 10.000 XNUMX €.
Hodně cestujete po Africe. Změnilo mnoho dojmů váš pohled na svět?
Julian Hellman: Myslím, že závody podvědomě trochu změnily můj úhel pohledu. Problémy, které byly jinak vždy velmi vzdálené, a proto se nezdály zcela reálné, se velmi přiblížily. To mě ještě víc přesvědčuje, že jdeme alespoň správným směrem. Svět mi připadá mnohem víc jako celek než propojený, protože všude vidíte souvislosti, které nečekáte. Ať už je to dres, který nosí malý chlapec na kraji silnice s nápisem Rhineland, nebo kontejner z Hamburg Süd, který se náhle objeví v malé vesnici ve výšce 2.500 m ve Rwandě.
Navíc na našich cestách vidím protivenství a problémy, se kterými se lidé musí potýkat a přitom být šťastní a spokojení. To vám umožní přehodnotit své vlastní potřeby a uvést některé starosti do perspektivy. Myslím, že se zkušenostmi, které je mi umožněno získat, se liší i můj pohled na život a naše sociální problémy. Dává mi to ještě větší klid s některými zjevnými problémy každodenního života. Nechci však mít sklon k fatalismu, spíše se snažím i nadále malými krůčky přispívat k rovnému světu.
Mimochodem, pokud byste si chtěli udělat hlubší dojem z našich výletů, tamních závodů, ale i dojmů a lidí na trase, jste vítáni na naší domovské stránce www.etwcycling.com podívejte se na naše úžasné krátké filmy na některých z našich výletů. Často s sebou máme profesionální kamerový tým, jako je tomu nyní ve Rwandě.
Jaký tip můžete dát mladým jezdcům, kteří se chtějí stát profesionálními cyklisty, a proto je čeká kamenitá cesta?
Julian Hellman: Mnoho mladých lidí, kteří začínají se závoděním na kole, má jistě sen stát se profesionálním cyklistou. Pro někoho to může být správná věc, ale pro mnohé ne. Jízda na kole mě moc baví. Možnost být venku, vidět jiné země, nás všechny jako tým, jinak bychom z toho nebyli tak nadšení. Chci však jezdit z vlastní iniciativy a ne proto, že mi to někdo přikáže nebo že za to dostanu nějaké peníze. Cyklistika je také velmi tvrdý sport. Nyní ve Rwandě jezdíme osm dní v řadě cyklistické závody, denně 110 až 200 km a mezi 1.800 a 4.600 metry nadmořské výšky. Musíte být velmi schopní trpět, když jste fyzicky vyčerpaní – a často se k tomu dostanete.
Když jsem byl po veřejně prospěšných pracích rok na silnici jako řidič KT, uvědomil jsem si, že po třech měsících už chybí jen jízda na kole. Cyklistika mi dává hodně, ale ne dost. Na hlavu to není moc náročné. V určitém okamžiku se stává monotónní, když na národních závodech potkáváte vždy stejné jezdce jako konkurenti. Dokonce i v Evropě jsou to vždy stejní lidé, se kterými závodíte na vrcholu. Z dlouhodobého hlediska to začíná být nuda, alespoň pro mě. Proto je pro mě tým tak perfektní. Přátelé, cestování, sbírání zkušeností, dosahování úspěchu pomocí sebemotivace a zároveň dokončení titulu. A to vše zcela samostatně.
Když se mladí jezdci rozhodnou stát se profesionálním cyklistou zcela samostatně a samostatně, je to fajn. Nikdy byste ale neměli ztrácet ze zřetele velké a důležité věci v životě a vždy vědět, že existují nekonečné alternativy – alespoň pro nás v Evropě. Pro některé řidiče v Africe je to jediná šance na jednodušší život. Nám naštěstí ne, a tak bychom se neměli příliš urputně držet cíle „profesionální cyklista“.
Konečně, kam máte namířeno po Rwandě?
Julian Hellman: Přímo za Rundou pravděpodobně pojedu do Francouzské Guyany, další turné s devíti etapami. A před Rwandou jsem přijel s týmem z Tour de Martinique, kde jsme také vyhráli dvě etapy a čtyři etapy jsem měl na sobě žlutý trikot.
Ale další jezdci budou v akci také v Tobagu a Číně, pak v Turecku na Tour of Black Sea a v listopadu čeká náš tým další vrchol sezóny s Tour du Faso v Burkině Faso. Hoříme pro závody jako ve Faso, protože nadšení pro cyklistiku je tam jako ve Rwandě nepochopitelné. Na ulicích postávají statisíce lidí a právě tam se můžeme nejvíce pohybovat s každým centem na každý kilometr.
Fotky pocházejí od fotografa Oliver Farys.
Zanechat komentář