Cyklistika: Fabian Cancellara dosáhl všeho. Stal se mistrem světa a olympijským vítězem. Ale také ví, co to znamená ležet na zemi. Švýcar v rozhovoru radí mladým sportovcům, aby si vzali mentálního trenéra. Koneckonců v posledních měsících trpěli. Problém? Kvůli koronavirové pandemii pro ně dlouho nebyly žádné soutěže. Pro sportovce je to nejhorší scénář. Fabian Cancellara hovoří o svém epidemickém roce, své horké lince pro vrcholové sportovce a šoku vrcholových sportovců. Rozhovor vedl Andreas Haslauer z agentury Shortcuts.
Pane Cancellara, dříve jste najezdil více než 30.000 XNUMX kilometrů ročně. Posledních pár týdnů jsi musel zůstat doma. Chyběl vám pracovní nástroj?
Fabian Cancellara: "Ne, protože jsem byl na závodním kole téměř každý den." Na mém kolečkovém trenažéru. Samozřejmě by to bylo mnohem hezčí na čerstvém vzduchu a v přírodě. Užít si sjezd z Mount Ventoux nebo Stilfser Joch nebylo v tom. A nebylo to tak hrozné. Musíš pořád kopat, jinak bys spadl. Díky tomu je jízda na válci efektivnější než venku.“
Proč je to tak?
Fabian Cancellara: „Takzvané nevyžádané míle nebo odpadkové míle – tedy prázdné kilometry – neexistují. Nedochází k žádnému rozbalování ani ničemu podobnému. Pořád šlapeš, opravdu pořád."
Není to strašná nuda?
Fabian Cancellara: „Pokud chci více akce ve vlastních čtyřech stěnách, pak použiji kleště. Ve virtuálním světě mohu závodit s kýmkoli v tomto světě nebo si užít pohodovou jízdu. V souladu s heslem: Všechno může, nic nemusí.
Musíte se trochu udržovat v kondici, vždyť na podzim začínají závody Beat the Best Chasing Cancellara. Hobby šlapači mají možnost závodit proti vám. Přestože je zábava a požitek oficiálně prioritou, hobby cyklisté chtějí nakonec jen jedno: porazit vás!
Fabian Cancellara: "Řekněme to takto: Budeme pokračovat v plánování závodů. To záleží pouze na dalším průběhu koronaviru. Jediné, co vím, je, že mě to všechno strašně baví a že už se na závody těším jako malé děcko. Jako každý jsem samozřejmě ambiciózní, ale nechci to dělat tak, jako když jsem byl profesionál. Dnes jsem na startu mnohem uvolněnější.“
Nemáte z plánování špatný pocit?
Fabian Cancellara: „Na jedné straně chci dostát své odpovědnosti vůči svým bližním. Na druhou stranu nechci kazit očekávání cyklistů, kteří se na závod těšili měsíce. Z vlastní zkušenosti vím až příliš dobře, jaké to je trénovat ke konkrétnímu cíli. Nechci jim ani mně tento cíl vzít.“
V jednom rozhovoru jste jednou řekl, že každý potřebuje výzvu...
Fabian Cancellara: „…bez ohledu na to, zda jste sportovec nebo nesportovec. Postupně zvyšujete svůj výkon, jak se akce nebo soutěž blíží. To je ten. Další věc je, že cestou zbystříte své myšlení na tolik věcí. Chci vám dát příklad. V roce 2006 nás Bjarne Riis, náš tehdejší manažer týmu v Team Saxo Bank, poslal na takzvané survival campy do Norska, Dánska a Jižní Afriky. Nechtěl, abychom byli jen dobrými silničními cyklisty. Chtěl také, abychom rostli jako lidé s úkoly a výzvami. „Musíte vyjít ze své komfortní zóny, jinak to omezí vaši perspektivu a svobodu,“ řekl.
Téměř žádný profesionál na světě nemá v současnosti možnost soutěžit. Mistrovství Evropy ve fotbale bylo zrušeno, stejně jako olympiáda a všechny další velké akce.
Fabian Cancellara: „Pro každého sportovce je to absolutně nejhorší scénář. Představuji si, jako bych plaval někde v oceánu, ale nevím, kam se plazit – v dohledu není žádný horizont. Zbláznil bych se. Měsíce jsem se připravoval, trpěl a trápil. A teď? Žádný cíl v nedohlednu."
Proč je to pro sportovce tak špatné?
„Sportovec vše sladí k jednomu cíli. Pokud mu pak je odebrán základ pro práci – a v mnoha případech i živobytí –, pak neví, co má dělat.“
jaká je vaše rada? Vždyť jste během své profesionální kariéry dosáhl všeho, čeho lze dosáhnout. Ale zároveň prošel vším, čím si člověk projít může.
„Poradil bych mu dvě věci. Nejprve by měl přijmout situaci. Za druhé, využijte toho na maximum. Pokud se tímto sportovec řídí, pak již udělal dvě věci správně. To vše samozřejmě zní naprosto logicky. Skutečnost je však taková, že mnoho špičkových sportovců bylo celé týdny ve stavu naprostého šoku.“
Čeho by se měli sportovci za každou cenu vyvarovat?
„Prostě byste se neměli fyzicky a psychicky přetěžovat. Protože až to jednoho dne začne znovu, bude jim chybět látka. Budou sportovci, kteří vyjdou z krize silnější, a jiní ne.“
Michael Phelps, americká plavecká hvězda, řekl: „Kdyby se to stalo mně, vyděsil bych se z té nejistoty. Jako člověk, který si prošel opravdu hlubokými záchvaty deprese a stále se s tím vyrovnává, doufám a modlím se, aby každý z těchto sportovců v této situaci dostal psychickou pomoc.“ Dokonce se obává, že by si někteří vrcholoví sportovci mohli škodit. Mluví o sebevraždě.
„Proto bych každému vrcholovému sportovci poradil, aby se obrátil na důvěryhodného psychologa. I když slovo psycholog nemám až tak ráda. Myslím, že "mentální kouč" to vystihuje lépe."
Konzultoval jste někdy během svých profesních let nějakou?
„Během své slabé fáze v roce 2012 jsem s jedním pracoval. Ten rok epidemie nic nevyšlo, vymýšlel jsem jeden pád za druhým. Byl jsem na dovolené s rodinou v Ticinu – a nějak jsem tam vlastně nebyl. Alespoň ne hlavu. Nemohl jsem se svými dětmi skákat do vody nebo s nimi dělat divoké věci. Už jsem nebyl ten veselý táta."
Měli jste syndrom vyhoření?
„Byl jsem jen psychicky vyčerpaný. Byl jsem skoro v depresi. Netrvalo to týdny ani měsíce, ale celé dny jsem měl pocit, že spadnu do černé díry a zůstanu tam. Proto mohu každému sportovci pouze doporučit, aby oslovil mentálního trenéra a spolupracoval s ním.“
„Sportovci jsou cvičeni k represím. Proto se dokážou po určitou dobu docela dobře vypořádat s nejistotami,“ řekl v rozhovoru psycholog Valentin Markser. Čím déle ale stav trvá, tím větší je riziko, že by sportovce mohl přemoci strach.
"Nikdo není dokonalý. Téměř každý má batoh na nošení. Jeden člověk se ještě musí vypořádat s dětstvím, druhý s propuštěním nebo zármutkem. Z tohoto důvodu by každý – a tím myslím každý – měl co nejdříve vyhledat pomoc, pokud si uvědomí, že je zavalen současným stavem nouze a prostě si neví rady. V současné době například telefonuji s mnoha mladými sportovci a ukazuji jim způsoby a prostředky, jak se dostat z jejich mizérie.“
Jaká je vaše rada pro mladé profesionály?
„Nevšímejte si tepu a tepu, ale jezděte na kole, protože je to nejkrásnější sport na světě. Poslouchejte sami sebe. Co chceš dnes dělat? Pokud máte odpověď, udělejte to. Pamatujte, že jste člověk, ne robot."
Někdo by si to o vás mohl myslet: jste dvojnásobný olympijský vítěz, čtyřnásobný mistr světa a mnohonásobný vítěz jednodenních klasik Paříž – Roubaix, „Milán – Sanremo“ a legendární Tour of Flanders. Co ale dnes celý den děláte, kromě psychické podpory mladých profesionálů v krizi?
„Vedu úžasný život bez stresu a bez cestování. Alespoň takový byl můj plán v době, kdy jsem byl aktivním cyklistou. Teď zase vedu stresující život se spoustou cestování (smích). Ale tak jsem si to vybral. Jsem šťastný."
Proč si to děláš?
„Jen ležet na pohovce není moje věc. To nikdy nebylo a nikdy nebude."
Jaký je každodenní život v Cancellaře?
„Dnes ráno jsem vstával v půl sedmé se svými dvěma dcerami a manželkou Stefanie, pak jsme si dali nejprve uvolněnou snídani. Teď tu oba sedíme a mluvíme. Hned potom mám schůzku. V poledne se chci vrátit domů na oběd s rodinou. A pak je to na kole Když slezu z trenažéru, vydělal jsem si espresso a velký kus dortu. Den je pro mě dokonale zakončen, když všichni čtyři společně povečeříme. Kvůli kariéře jsem na tento pocit sounáležitosti, na tuto pospolitost musela dlouho čekat. Teď si užívám každou vteřinu."
Poslední rok spolupracujete se společností Gore. Jak můžete jako bývalý profesionál pomoci firmě se sportovním zbožím?
„Stejně jako závodní cyklista ze sebe dokáže dostat poslední setinu, i úspěšná značka může vylepšit jednu nebo druhou maličkost. Jen přidám malou zkušenost. Nyní jsem představil svou první kolekci. Všechny epické momenty, které jsem za ta léta zažil, se vlily do designu. To vše lze nalézt v sedmiúhelníku ve formě dlažebního kamene. A musel jsem je přeletět na legendární jednodenní klasice Paříž – Roubaix.“
Ale proč sedm dlažebních kostek?
"Protože jsem dokázal sedmkrát vyhrát na monumentu cyklistiky."
Opravdu jste pracovali na designu?
„Stačí se zeptat tamních designérů. Nejspíš odejdou z místnosti, když mě zase uvidí volat (smích). Měl jsem prsty opravdu ve všem.“
Máte prosím příklad?
„Jen si zapisuji všechno, co mě napadne. Když udělám kolo na kole a všimnu si, že nové cyklistické šortky by si vystačily s obvodem pasu o milimetr menší, tak to hned vyfotím a pošlu kolegům do Feldkirchenu. Protože mám s cyklistikou trochu zkušeností.“
Za svou kariéru jste najezdil stovky tisíc kilometrů.
„Opravdu jsem toho dost procestoval, viděl a zažil mnoho zemí a kultur. Nyní se snažím integrovat tuto kosmopolitní perspektivu do stylu a funkce.“
Byl heißt das beton?
„Za našich profesionálních časů jsme často pomlouvali naše dresy a říkali: hadr je hadr. U Gore je to naopak: kvalita je vynikající. Nyní je to všechno o nuancích. Není šev na rameni dresu možná o dva milimetry příliš nízký? Sedí pás kalhot ještě po pár tisících kilometrech? Vybrali jsme správnou látku pro správnou část kolekce? Na tyto otázky je třeba odpovědět. Naše tvrzení je jasné: chceme vyrábět nejlepší cyklistické oblečení na světě.“
Která hora se ti na Tour de France vůbec nelíbí?
„Když jsem nebyl fit, v podstatě jsem nesnášel každou horu (šklebí se). Opravdu všichni. Vyjeďte na horu, jako je Col du Tourmalet v Pyrenejích nebo Galibier v Alpách, ve skupině jezdců světové třídy vážících pouhých 65 liber. Mohu vám říci: Jsou nejen neuvěřitelně strmé, ale také neuvěřitelně dlouhé. To jen bolí. Kopeš a kopeš a máš pocit, že se tam nikdy nedostaneš.“
Bjarne Riis jednou řekl, že jste jedním z mála jezdců na světě, který má neuvěřitelně hladký krok.
„Od té doby, co mi můj otec ve dvanácti letech dal kolo Chesini, jsem prostě začal šlapat. Navíc jsem byl vždycky absolutní spínací šílenec. Vždy jsem věděl, kdy řadit nahoru nebo dolů o pár sekund dříve než moji konkurenti. To mi ušetřilo obrovské množství energie na dlouhých etapách. Sílu, kterou jsem si ušetřil, jsem pak použil k útokům.“
Mnoho amatérských cyklistů věnuje pečlivou pozornost své stravě. Ty však...
„...obvykle vážil 81, 82 kilo. S touto váhou jsem prostě dokázal vyvinout největší tlak na pedál. Hladovět pro mě nikdy nebylo řešením."
Aby měla šanci vyhrát Tour de France, Aldo Sassi, sportovní ředitel jejího tehdejšího cyklistického týmu Mapei, ji požádal, aby shodila pět kilo.
„Kdyby mým cílem bylo vyhrát Tour de France, musel bych trpět ještě víc, než jsem dosud trpěl. Ale to nemělo nic společného s kvalitou života. Pro mě bylo toto neustálé trápení, toto neustálé odříkání, tato neustálá abstinence v určité chvíli příliš. Ne nadarmo jsem svou přezdívku Spartakus dostal od Roberta Petita.“
Co myslíš?
"Raději jděte jednoho dne do bitvy a vyhrajte, než bojujte v bitvě tři týdny."
Stejně jako jejich četná vítězství jako Paříž – Roubaix. Závodu se také říká peklo severu, protože jde kilometry přes drsné dlažební kostky.
„Nepropustný je pěkně popsán. Tohle je opravdu peklo! Hlavně v roce 2013. Slavnou jednodenní klasiku jsem vyhrál už dvakrát: v letech 2006 a 2010. V tom závodě jsem si ale připadal jako zajíc. Všichni z vedoucí skupiny mě pronásledovali. Ten den jsem jel jako o život. Poté jsem byl ale tak vyčerpaný, že jsem po projetí cílem už nemohl sám stát. Organizátoři mě navíc museli cestou na předávání cen dokonce podpořit. Veškerá energie, která byla v mém těle, byla pryč. Rien ne va plus – už nic nefunguje.“
A dnes? Chtějí s vámi jezdit na kole i vaše děti?
"Průhledná! S mladší dcerou jezdím často na kolo. Ale je to všechno velmi uvolněné a hravé. Nejdůležitější je, že ji to baví."
Kolik máš dnes kilo?
„90, 91, možná 92. Ale je také možné, že už je to 93. V každém případě moje tělesná hmotnost ještě není správně definována. Na to mám teď dost času (usměje se).“
Jaké další cíle máte?
„Nikdy nechci měnit svůj šatník. Věci, které mi vyhovují dnes, by mi měly vyhovovat i za pět nebo deset let. To je ambiciózní, ne?"
Zanechat komentář