Sezóna je z velké části u konce. Je čas dát vám recenzi na Endura AlpenTraum. Ostatně loni jsem tento závod dokázal vyhrát. Věci letos nešly úplně dobře, ale když se podívám na pár týdnů zpět...
Cítil jsem se krásně zaskočeni, kdy jsem na startovní rošt nastupoval přesně 30 sekund před startem Endura AlpenTraum v Sonthofenu bez čísla a ne zcela oblečený. Kvůli nedostatku dlouhých tréninků jsem se vlastně na začátku sezóny rozhodl začít na krátké trati, ale logisticky by to nebylo možné. Tak jsem tam stál a zápolil s gumovými rukavicemi v mírném dešti ve tmě.
Než bylo číslo provizorně upevněno a vše bylo napůl v pořádku, 800 startujících už dávno vyrazilo a já začal dohánět Jochpass. Až na průsmyku Gaicht se dotáhli až na vrchol. Pršelo a při sjezdu jste opravdu zmrzli. Přes Lechtal se zase trochu oteplilo. A rychleji, protože první útok Beralda už dávno začal - Bertuola jel sólo vepředu velmi brzy (když jsem ještě někde trčel v zácpě).
Na Hahntennjoch bylo poté nastaveno konstantní tempo, dokud Cunico nezaútočil. Zpočátku v poli nebyla žádná reakce, ale pak Ludewig svou stopařskou prací vyhodil do vzduchu stále početnou skupinu.
I já jsem zůstal pozadu a nemohl jsem tak rychle zareagovat: Lude vepředu, další 3 Beraldové a můj týmový kolega Roman Herrmann – byl jsem v plné rychlosti na zadním kole dvou profesionálů NetApp Endura Schwarzmanna a Schillingera – za nimi zející prázdnota.
Před Bschlabs jsme se zase srolovali, už jsem nemohl jet tak rychle. V tu chvíli jsem si uvědomil, že věci nejdou normálně. Nohy byly zavřené, také se neotevřely, puls byl mnohem vyšší než normálně. Ale stále jsem tam byl a ve skupině favoritů jsem se přetahoval o přihrávku. Při sjezdu jsem se opravdu bál, extrémně to klouzalo - mokro a mrazivá zima. Brzy se ale podařilo dojet do Imstu a zezadu se objevilo několik řidičů.
Jeli jsme tedy do Landecku, zatímco Bertuola měla už 4 minuty náskok. Landecka pak motivovalo povzbuzování jezdců, kteří se tam zahřívali na krátké vzdálenosti, zatímco Ludewig a dva profesionálové z NetApp pokračovali v následování. To se Beraldům vůbec nelíbilo a narušili práci se sledováním, čímž byla velmi arytmická. Při mnoha startech jsem trpěl jako pes – na rovince jsem prostě neměl sílu. Tak to bylo na stoupání na Pillerhöhe: Schillinger s velmi vysokým tempem a hned se vzadu všechno sesypalo, kromě osmičky jako na Hahntennjoch.
Pro mě už byl Piller exekucí - konstantní rychlost výstupu 1450 až 1500 hm/h - baterie byla vybitá, takže jsem mohl jíst tyčinky a gely, kolik jsem chtěl. Obecně jsem celý den jen jedl, měl jsem pocit, jako by všechno šlo jen tak, aniž by mi znovu dodalo nějakou sílu. Z Prutzu to bylo opět hektické – včetně dvou zastávek na Almabtriebu. Znovu a znovu jeden z nás jel trochu napřed, aby se svlékl, vykadil nebo přijal jídlo - stejně jako Jörg Ludewig krátce před Pfundsem. Ale postup se ukázal jako poslední, když Cunico podnikl protiútok maskovaný Útok a odtud byl závod konečně otevřen.
Nová závodní situace: Bertuola s 5 minutami na Lude, Cunico, Hornetz a Schillinger - za Herrmannem, Schwarzmannem a Zenem - za mnou s Thomasem Gschnitzerem bez šance - alespoň pro nás byl závod hladký. Nemohla jsem ani pomoct Thomasovi, byla jsem tak unavená. V jeho slipstreamu jsem do figury nacpal alespoň 5 taktů a 2 alliny - abych nějak zůstal silný. Bylo mi to k pláči a v této situaci bych byl rád, že bych se do Suldenu vůbec dostal (přímou cestou - bez Umbraila a Stifsera Jocha, nemyslíte).
Vrátili jsme se k Labi v Nauders, do dresu jsem nacpal, co se dalo, protože můj proviant v různých autech už dávno dosloužil. Na Labi byl i Othmar Peer, který se nás krátce zeptal na průběh závodu a vysvětlil nám situaci závodu. Zajímavé: Zen opustil Herrmanna a Schwarzmanna a jel 2 minuty dopředu sám přes rovinku u jezera Reschen, které mezitím znovu chytil Bertuola. Takže na vrcholu bylo nyní šest mužů, za nimi Herrmann se Schwarzmannem a za nimi já a Tom Gschnitzer.
K našemu překvapení obou jsme byli téměř schopni dohnat Herrmanna a Schwarzmanna na sjezdu Reschen, což mi dodalo novou motivaci. K fúzi pak došlo v Münstertalu a od začátku Umbrailu byl další výběr – já a Roman Herrmann dopředu a jako letos často jsme s Romanem ukázali perfektní týmovou práci. Bylo to silnější a doufal jsem, že se zepředu nabourá někdo další, jel jsem to celé zepředu proti lehkému vánku, který nahoře sílil.
Dobře postaráno a informováno našimi dozorci, jsme byli schopni dohnat odtržené Bertuola a Schillinger 3 minuty před Umbrail. Cunico a Zen se již dávno oddělili, následovali Lude a Hornetz. Moje síly stačily až na Stilfser Joch a 2 minuty pozadu jsem poslal Romana z kopce, abych dohnal další dva před Soldou. Odtud už to pro mě bylo dobré, zahnul jsem ze sjezdu, otočil se zpět k Labi a v pohodě vyjel po strmých rampách do Soldy - na 39/28 to bylo mučení samo o sobě, ale bylo mi to jedno.
Těsně pod 9 hodin a vlastně s úžasně dobrým časem jsem dojel do nového cíle v tenisové hale na osmém místě. Vzdálenost byla o 3 kilometry kratší a Romanovi bohužel chyběl čas na zachycení Bertuoly a Schillingera. Přesto od něj bombový výkon! Skvělou práci odvedli i ostatní jezdci týmu - Klaus Baetz byl celkově 17. a 3. AK, Helmut Geditz 2. AK a v hodnocení týmů bylo vítězství Kirchmair Cycling Teamu před týmem Alpecin!
Pro mě teď sportovně ambiciózní sezóna skončila – a možná je nejvyšší čas. Nebyl jsem schopen udržet Ötziho formu, ale také vidím, že je pro nás těžké dovést Ötziho a Endura k vítězství. Tento nárok nebo třídu mají pouze kluci Beraldo - pro lidi jako Nösig, Lude nebo já to prostě není možné vedle práce a povinností.
Nakonec jsem s Endurou spokojený, ale čekal bych víc. Nohy pak byly tvrdé jako skála, maso sedadel bylo úplně otlučené a velmi zpožděné. Také jsem musel dohánět spánkový deficit z předchozích dvou týdnů.
Jak se říká: po sezóně je před sezónou a přípravy a plánování jsou v plném proudu! Nyní je čas co nejrychleji nasadit zimní tuk, zotavit se a pak se co nejdříve pustit do přípravy na sezónu. V roce 2015 zaútočím opět sportovně, to je jisté!
Zanechat komentář