Minulou neděli byl Bremen Challenge pro tým GREEN'N FIT zároveň jedenáctým závodem německého cyklistického poháru sezóny. Na mírně odlišné trati oproti loňsku zvítězil Patrick Hanhart ve sprintu pole na krátkou trať a byl celkově druhý za vítězem sóla Jonasem Leefmannem. Andreas Jung skončil sedmý a vyhrál svou věkovou skupinu. Na dlouhé trati si Marion Wittlerová zajistila celkové čtvrté místo a byla druhá ve své věkové skupině.
Po dlouhé pauze kvůli zranění se Marc Loew vrátil do týmu v Brémách, tentokrát hlásí o svém velmi osobním návratu:
Bohužel jsem nebyl dlouho připravený na akci a musel jsem vynechat mnoho závodů. Ale poté, co mi můj lékař dal zelenou znovu závodit, byl jsem velmi šťastný, že jsem se v Brémách mohl vrátit. Pořádným tréninkem a několika RTF jsem se dostal zpátky do formy na dlouhou dobu. Tak by se vlastně mohl závod odehrát, po pár svérázných zprávách o změněné trase jsem chvíli znejistěl. Ale poté, co někteří přátelé a týmoví kolegové projeli tyto záludné pasáže na trati a neklasifikovali je jako tak nebezpečné, jsem se cítil lépe.
Pro mě to byla otázka vstát v 6 hodin ráno v neděli ráno a vydat se směrem na Brémy. Po příjezdu mě vřele přivítalo tolik přátel, které jsem si během svých cyklistických dnů udělal. Stefan mi poděkoval, že jsem mohl použít jeho zadní kolo, a dal mi startovní dokumenty.
Smyčku jsme srolovali společně, včetně zmíněného dlážděného úseku, a musel jsem potvrdit, že se to dalo zvládnout.
Tak se šlo na startovní blok. Vřelé přivítání, které jsem zažil, stálo za to začít samo o sobě.
Teď už to bylo doslova jen otázkou čekání. a táhlo se to navždy. Protože policie neuvolnila trasu. Ještě jednou děkuji Rene Haberovi za teplou bundu. Zeptal jsem se Marcela Wüsta, jestli bychom nemohli zajet neutrální kolo, jinak bychom úplně vychladli. Po dlouhém sem a tam bylo neutrální kolo. Vedení závodu pak tento plán vyhlásilo v rychlosti cca 20-25 km/h. Nakonec to bylo spíš 35-40 km/h. Co jsem si ale neuvědomil, bylo, že po neutrálním kole start okamžitě letěl. Skvěle, nechal jsem se klesat stále více dozadu během několika rozhovorů v neutrálním kole. Na domácím úseku jsem si jen všiml, že jsme v závodě. Nyní bylo na čase domluvit místa. Zpočátku to také běželo skvěle, až do této podivné zkušenosti. Zatáčka 180 stupňů a uprostřed zatáčky je motorka. Musel jsem tedy zpomalit, abych se dostal přes překážku. To trvalo, a protože jsem byl příliš pozadu, hnalo se na mě vedoucí pole asi 40 mužů.
Nezbývalo tedy nic jiného, než to zkusit. Byli jsme 8 muži, kteří honili smečku se 4 jezdci, kteří pracovali a zbytek více než hodný jména Lollipop. Někdy jsme byli díky zadnímu větru až 150 metrů, někdy 250 metrů kvůli protivětru.
Šlo se tedy do posledního kola a v poli byli bohužel jen 3-4 jezdci, z 15 mužů, kteří se podíleli na vedení. Ještě jednou děkuji Ericu Salzingerovi z týmu Drunkuth za pomoc s udržením vysokého tempa. Nakonec, jak už to tak bývá ve skupinách, které dosud nepracovaly, mají stále dost sil dosprintovat do cíle.
Když jsem dorazil do cíle, byl jsem nakonec spokojen a dosáhl kýženého výsledku. Chtěl jsem být v první stovce, protože jsem ještě nebyl schopen znovu posoudit své schopnosti. Pokud místo vyjde na 100, je vše v pořádku. Bez veškeré práce vedení by mohlo být o pár míst víc, ale to by nebyl můj způsob závodění.
Škoda, že měl Andy další defekt, jinak bych si s klukama rád vyšplhal na stupně vítězů. Ostatním týmům jejich úspěch samozřejmě nezávidím. I tak to bylo hezké.
Byla to zábava být tam znovu.
Zanechat komentář