Po našem týmovém soustředění na Arlbergu jsme v neděli brzy ráno vyrazili směr Hohenems, kde byl na programu Highlander Cycle Marathon na závěr tréninkového týdne. Nejen pro mě je tato skvělá akce vždy během týdnů zkouškou na Ötztaler, a tak jsem toho na dnešek plánovala opravdu hodně. Všichni byli ještě brzy ráno dost nervózní, ale díky skvělým pomocníkům, kteří rozdávali čísla a našim týmovým manažerům Haraldovi a Alexovi, šlo vše jako po másle.
Začali jsme přesně v 7:00 ráno - pole bylo poseto mnoha závodníky z týmu Voralberg a mnoha, mnoha dobrými jezdci z maratonské scény. Po pár kilometrech přišlo na řadu téměř 1000 metrů dlouhé stoupání na Bödele a tempo zde bylo opravdu selektivní - jen asi 15 jezdců dokázalo udržet vedoucí skupinu na špici. Byl jsem také dobře obsloužený s 350-360 watty a byl jsem šťastný, když jsem podal láhev nahoru a mohl jsem se vrhnout dolů. Výhled na Bregenzský les ležící v ranním slunci byl nádherný, ale s 80 km/h na tachometru to bylo bohužel spíše nepodstatné.
Už na Bödele jsem si mohl udělat dobrý obrázek o tom, kdo měl dnes dobré nohy, ale jak už to tak v Bregenzském lese bývá, věci se nejdřív zaparkovaly, některé zase srolovaly a na jídlo bylo dost času. Před Hochtannbergem jsem se krátce zastavil, abych si ulevil - než jsem se vrátil, jeden z Italů se odtrhl a sám vzdoroval zatraceně silnému protivětru. Nikdo pořádně nereagoval a po krátkém pokusu jsem zaparkoval také - náskok byl prostě příliš velký na to, abych se přiblížil sám s větrem.
Tak se jelo na Hochtannberg a já si šetřil zrní na poslední dvě stoupání, Faschinajoch a Furkajoch, kde se podle zkušeností rozhodne o vítězství. Za fandění mnoha známých jsme dojeli na Hochtannberg, minuli hrbolaté staveniště před Warthem a vystřelili směrem k Lechu, kde jsme ještě museli zvládnout posledních pár metrů k průsmyku Flexenpass. Nahoře se zastavil čas a sjezd se pak zvládl neutrálně – ale nejdřív jsme se všichni zastavili na občerstvovací stanici u Flexenu a trochu se usmáli nad touto pohodovou ochutnávkou při „závodu“.
Při sjezdu jsme byli tak zablokovaní v provozu, že jsem znovu zastavil, abych šetřil brzdy a šel znovu na záchod. Nicméně, skupina byla hodně daleko a já jsem v tuto chvíli udělal spoustu spekulací. Když jsem začal jezdit, spadl mi řetěz z kola a musel jsem znovu zastavit. Následoval závod o dohánění, který mě měl stát hodně zrníček, protože jsem se bál, že skupinu vůbec nedoženu. Až v Dalaasu jsem mohl z posledních sil dohnat skupinu, najíst se a vzpamatovat se, pak už opravdu začal výstup na Raggal.
Ale tam jsem měl zase dobré nohy a pořád jsem měl hodně adrenalinu z dohánění a tak jsem skupinu rozděloval, až se mi na zadní kolo přilepili jen 3 muži. Byli to Werner Weiss a Igor Zanetti (který nevedl díky italskému lídrovi) a Johannes Berndl, který měl zjevně problémy sledovat moje tempo. Tak jsem všechno odvezl z fronty na naši pomocnou stanici ve Faschinajoch a dál do Furky. Werner Weiss se mezitím odmlčel, ale poté, co jsem musel kvůli žaludečním potížím na Furce dost zpomalit, se vrátil – ale za ním byla zející prázdnota a žádní další jezdci v dohledu.
Při sjezdu jsem využil znalosti trasy a odtáhl se Zanettim, který od té doby také pomáhal s náskokem. Při příjezdu do Rankweilu nás čekalo ještě 15 kilometrů s nejsilnějším protivětrem a v koloně za námi se Weiss s Berndlem probojovali zpět - prostřelili nás na hranici 1000 metrů a do cíle se jelo pěkně intenzivní sprint. Už jsem neměl sílu a dojel jsem do cíle jako 5. - ale kupodivu neutralizace otočila klasifikaci vzhůru nohama a ve výsledku jsem figuroval jako 2., jelikož jsem byl o něco později, asi 2. měření času v Klösterle bylo hozeno.
Ale to pro mě bylo vedlejší – mnohem víc mě potěšilo, že jsem získal titul rakouského mistra republiky v maratonu! O něco později převálcovala čáru jako vítězka žen Monika Dietl a naše týmová kočka, 18letý Max Aigner, skončil po skvělém výkonu v tomto top poli v první dvacítce celkového hodnocení. Při předávání cen mi bylo poprvé umožněno obléct si vytoužený dres mistra státu, který nyní mohu rok nosit v této disciplíně.
Na závěr jsme opět navštívili náš hotel ve Flirschi, abychom poděkovali za skvělý tréninkový týden a vyfotili se před Basurem. Na tomto místě velké díky šéfkuchaři Alešovi a celému týmu za skvělý pobyt! Jsem si jistý, že se uvidíme i příští rok, protože kombinace Arlberg Giro, Arlberg training camp a Highlander Cycle Marathon je jako závěrečná příprava prostě perfektní. Těšíme se na další shledání.
Brzy se uvidíme, tvůj Stefane
Zanechat komentář