Posledních pár dní to pro mě bylo docela šílené - po Villachu jsem byl na několika schůzkách v Landshutu, Ingolstadtu, Mnichově a nakonec také na cyklistických týdnech ve Füssenu. Po včerejším pohodovém 180km kole jsem cestoval přímo do Kaunertalu a podle toho začal závod bez velkých ambicí. Abych byl přesný, nebyl jsem na "běh" vůbec připravený, jako vždy, každý před startem něco potřebuje, takže jsem se opět musel postarat o to, abych si včas srovnal své vlastní věci a odvalil se na start v čase .
Pryč z údolí jsme museli pilně brzdit za vedoucím vozem a ani po oficiálním startu v Prutzu nebylo tempo (naštěstí) tak rychlé jako loni, kdy zde pole rozbil Emanuel Nösig a já ztratil spojení. Letos bylo vše "kontrolováno" - oblíbení Ortner, Traxl a Obwaller se navzájem sledovali a rychlostní práci odváděli různí ambiciózní jezdci jako Patric Grüner, Martin Fritz a pár dalších. Výsledkem byly občasné pokusy o únik, které byly všechny neúspěšné, dokud můj týmový kolega Stephan Schwarz neuspěl s postupem ve Feichtenu, kterého o něco později následoval Martin Fritz a další dva jezdci.
Praskám to bylo jedno a zatímco ty na rampách se ani nenadechly, tempo mi přišlo dost vysoké, i když watty sotva přesáhly 400 a pořád hodně klesaly. Skupina se ani při výstupu na přehradní stěnu výrazně nezmenšila, tempo na to nestačilo. Krátce se objevil pouze Andi Traxl, ale asi jen proto, aby viděl, kdo je nervózní a hned ho následoval. Jel jsem rovinatý úsek podél jezera vepředu, protože se nikomu nechtělo, a valil jsem spolu se 100 watty, což dalo odtržené skupině se Stephanem jasný náskok.
Ani na konci nádrže, kde se cesta narovnala, k žádnému skutečnému útoku nedošlo, pole se zmenšilo, ale bez rozhodujícího postupu. Do té doby jsem jezdil velmi pasivně, ale jak dlouho by tato hra měla ještě pokračovat? V krátkých rovinatých místech byl vlak okamžitě zase venku - nemohlo to být tím? Začal jsem se cítit silnější a vzpomněl jsem si na minulou sobotu ve Villachu, kde jsem byl nečekaně jedním z nejsilnějších na hoře. V dalším krátkém sjezdu jsem se tedy vzpamatoval a ze 3. pozice jsem s hybností zaútočil na nejvyšší skupinu.
Nejdřív jsem měl díru, ale Obwaller, Ortner a Traxl se zase dostali blízko, zbytek trochu z dálky. Byl to poslední krátký sjezd přes potok a pak do mnoha serpentin. Obwaller šel do oblouku jako první, ve stoupání krátce stoupl a já kontroval plnou silou - mezera tam byla! Ortner a Traxl na 20 metrů, Obwaller na 50 metrů - tvrdě jsem bojoval, ale víc než 380-400 wattů jsem nedokázal 2-3 minuty. Dýchal jsem jako kráva, nějak jsem nemohl dýchat - nápis v zatáčce mi ukázal proč: 2056m nad mořem! "Ještě 700 výškových metrů k utrpení," říkal jsem si, to bude dlouho... Ortner s Traxlem pomalu doháněli, neodolal jsem a všichni tři jsme vyrazili z hadů do krátkého rovinatý úsek, kde se nachází stanice vleku.
Najednou Andi Ortner nechává viset nohy přede mnou, na druhý pohled jsem viděl, že se mu řetěz omotal kolem kliky – to nevypadalo dobře. Zatímco Ortner zůstal, kde byl, Obwaller se vrátil, minul nás a napadl mě a Andiho Traxla, kterého jsme nakrátko vyřadili, trochu překvapeného Andisem Malleurem. Probojoval jsem se k Obwallerovu zadnímu kolu, ale zase se poměrně rychle vypnulo. Tak jsem prodloužil a teď to bylo tam - mezera mezi mnou a dvěma nejlepšími favority! Dal jsem ze sebe vše, co jsem měl, doslova jsem proletěl kolem 3 vedoucích jezdců, které jsem chytil, a na dohled daleko před sebou měl pouze Martina Fritze – ale ještě jsem neporazil Obwallera a Traxla s odstupem asi 100.
Trápil jsem se a šel opravdu na doraz – stejně jako jsem se „naučil“ na mizerných rovinatých úsecích Supergira a ve Villachu, ale měřič výkonu se držel sotva nad 300 watty.
Otvor se nezvětšil a Martin Fritz na čele se také nepřiblížil. Dva krátké rovinaté úseky jsem se snažil co nejvíce tlačit, což trochu pomohlo k přiblížení se k Martinovi. Za jezerem a zatáčkou 5 zbývalo ještě 300 výškových metrů, což jsem věděl až příliš dobře - věčně se táhnou, cesta je hrbolatá, ale mezera na protijedoucího Ortnera, Obwallera a lámajícího se Andiho Traxla tam stále byla - Odhadoval jsem asi 30 sekund, ale bojoval jsem sám se sebou víc než cokoli jiného.
Kameraman byl znovu a znovu ve vlásenkových zatáčkách, což mi dodávalo vzpruhu, byl jsem opravdu na hranici svých možností, dýchání mi připomnělo dřívějšího Spirose s nasazenou dýchací plynovou maskou - puls byl přes 180 (což je u mě vzácnost) a watty těsně nad 300, stále častěji těsně pod. Jak silný byl Andi Ortner? Už předjel Obwallera a udává tempo... Kdybych zpomalil dál, tak by to nešlo, ale při vyjíždění ze sedla jsem pořád tlačil a držel si je dva v odstupu s posledním mé síly, až jsem konečně měl na dohled poslední zatáčku a vítězství si bylo téměř jisté. Nějak se mi podařilo zavřít dres, když jsem si všiml, že úplně modré nejsou jen nohy.
Ortner a Obwaller předvedli opravdový sprint o druhé místo - slavil jsem vítězství, takže rozdíl byl nakonec velmi malý, ale stále dostatečný. V žádném případě to nemělo být o 2 metrů delší, to by mi ti dva chlapi vyhověli. Měl jsem obrovskou radost, že jsem na Kaunertalském ledovci tak překvapivě zvítězil - závod je přece tradičně velmi silný a v dějišti číslo domu - i když letos s méně než 100 účastníky nebyl počet startujících bohužel tak velký jako v předchozích letech.
Moji spoluhráči podali stejně pozoruhodné výkony: Stephan Schwarz, zcela vyčerpaný dlouhým únikem a tvrdým bojem proti řítícím se špičkovým jezdcům, dojel na skvělém 7. místě, "týmová kočka" Max Aigner (18 let) také zajel špičkový závod a se také dostal do top 15 celkově. Želízko v ohni jsme dnes, co se žen týče, bohužel neměli, ale i tak jsme díky Moně o úspěch zkažený. I všichni ostatní jezdci projeli cílem velmi spokojeni, někteří využili závod jako předzátěž na třízemní Giro a parádní počasí na ledovci si užili naplno!
Zvláštní pochvalu si zaslouží organizace, která jen hodinu po dojezdu uspořádala stylové předávání cen v ledovcové restauraci. To bylo opravdu skvělé, protože po krátkém občerstvení, rozhovoru, konverzaci se závodníky a týmovými jezdci a skvělém bufetu v ledovcové restauraci jste nemuseli čekat věčnost na předání cen (v poslední době bohužel často), když už skoro nikdo Byl tam. Ve 14:00 bylo vše hotovo a společně jsme se valili údolím. Za odměnu mi bylo dokonce umožněno vyvalit se do Nauders a užít si nádherné odpoledne na kole – spoluhráči zaparkovali auto přímo před bytem.
Zůstáváme zde do neděle a máme pár dní na to, abychom si užili krásný areál a skvělou atmosféru v týmu. Tak tedy do neděle a hezký týden!
Zanechat komentář